Rok 2025 přinesl na mezinárodní scénu etického cestování jeden skandál: žalobu na společnost Mariott a její hotel Ritz-Carlton, který nedávno dokončila. Jádrem sporu je poloha tohoto luxusního kempu: nachází se přímo v srdci proslulého Národního parku Masai Mara v Keni, a to podle žalobce (aktivisty Dr. Depashe) přímo na migrační trase pakoňů, kterou každoročně pakoně následují v období sucha ve snaze najít vodu a potravu. Hotel pro bohaté, jehož cena začíná na částce 150 000 Kč za pár na noc, tak může podle Dr. Depashe závažně narušit přirozené koloběhy místního ekosystému a přispět k jeho zničení.
Případ, který si získal celosvětovou pozornost a vedl i k hromadnému bojkotu hotelů Mariott po celém světě, je momentálně alespoň u konce: žaloba byla na začátku roku 2026 keňskými soudy zamítnuta a Mariott tak může svůj hotel provozovat. I přesto lze říci, že tento případ zase jednou ukázal na problém overturismu v afrických safari národních parcích. Co nám příběh tohoto sporu říká o etičnosti dnešních safari? Na to se podíváme ve čtvrtém dílu ANTI-BucketListu.

O ANTI-BucketListu
Turistický průmysl po celém světě vydělává na škodlivých atrakcích, připadně na atrakcích, které místním lidem výrazně snižují kvalitu života. Bavíme se třeba o tom, že:
- Sloni jsou v některých zemích (zejména v jihovýchodní Asii anebo Africe) týráni, aby byli ochotní podílet se na aktivitách jako je vození turistů na zádech, koupání se s turisty, anebo pózování na fotky.
- Na Jamajce je 99 % pláží nepřístupných místním, protože jsou skoupené hotely, a přístup na ně mají pouze hoteloví hosté. Jamajčanům se tak komplikuje např. obživa rybolovem.
- Z původních kultur se stávají atrakce připomínající lidské zoo, zcela ztrácející svoji autenticitu.
Jako turisté však máme velkou moc to změnit: to my tvoříme poptávku po tom, co chceme v dané destinaci vidět a zažít. Máme možnost škodlivé atrakce odmítnout a nepodporovat, a naopak si vybírat ty, které škodlivé nejsou, anebo dokonce pomáhají. Abychom toho však byli schopní, musíme být o škodlivých praktikách informovaní – a právě proto vznikl ANTI-BucketList. V rámci tohoto seriálu vám postupně představuji škodlivé praktiky, které by rozhodně měly chybět na vašem cestovatelském bucket listu, stejně jako zamyšlení nad komplexnějšími problémy a možnostmi jejich zmírnění.
Cílem ANTI-BucketListu není nikoho soudit za něco, co udělal v minulosti. Chci, aby měli cestovatelé možnost dělat informované volby ohledně toho, co na cestách podniknout. Cestovat se dá i eticky! A často je to dokonce lepší.
🐘 Více o ANTI-BucketListu si můžete přečíst v prvním dílu, kde se věnuji problematice zneužívání slonů v turistickém průmyslu.
Abyste nemuseli sedět hodiny v autě na rozkodrcané cestě…
Masai Mara jsem sama měla možnost navštívit během své cesty do Keni v září 2024. Od té doby chápu, proč je tento park považován za jednu z nejlepších safari destinací na světě – nekonečné pláně jsou tu totož doslova plné zvířat: antilop, zeber, pakoňů, ale i žiraf a slonů. Těžké není ani zahlédnout šelmy, jako jsou lvi, leopardi, gepardi a různé další, menší druhy šelem. V řece Mara můžete z jednoho místa vidět stovky hrochů a krokodýlů. Do toho všeho potkáte sem tam nějakého nosorožce, buvola, hyenu a pak taky zvířata, které nebudete umět vůbec pojmenovat.
V Keni jsem navštívila ještě několik dalších národních parků, ale něco podobného jsem prostě nikde jinde neviděla. Masai Mara pro mě byla symbolem dokonalé divočiny a nejúchvatnějšího místa na pozorování zvířat ve volné přírodě na světě. Něco mě však zarazilo. Přímo uprostřed toho všeho jsme našli obrovský kus betonu. A na něj zrovna přistávalo letadlo.
Náš průvodce Benson nám vysvětlil, že přímo v Masai Mara se nachází malé letiště, na které mohou bohatí turisté přímo přiletět, aby se sem nemuseli až z Nairobi kodrcat po místy rozbitých cestách (jako jsme se kodrcali třeba my). Tito turisté navíc mohou i přímo v Masai Mara bydlet – nachází se tu totiž několik luxusních hotelů pro ty nejbohatší.
Ta myšlenka pro mě byla docela neuchopitelná. Vždyť je to národní park… Chráněný kus přírody. Jak tu může být letiště? A hotely?
Později jsem zjistila, že v Masai Mara a okolních rezervacích se nachází přes 150 hotelů – a většina z nich je pěkně drahá. Nedivím se, protože náš stan s minimálním vybavením a koupelnou plnou hmyzu nacházející se několik minut jízdy od Masai Mara měl taky pěkně přestřelenou částku. Když si to vynásobíte luxusem a polohou, vyšší desítky tisíc za jednu noc nejsou žádným překvapením.
➡️ Přečtěte si víc o našem low-cost safari v Masai Mara.

Evropani mají přednost – neviděli jsme to už někde?
Do jednoho podobného luxusního kempu jsem se potom měla možnost podívat v jiném národním parku: Amboseli. Zastavili jsme se v něm na drink a na toaletu během našeho jednodenního safari skrze tento park.
A zatímco jsem se procházela po honosných dřevěných chodbách s hlavami ulovených trofejí, během čehož okolo mě stáli místní Masajové a prakem ode mě odháněli opice, mi hlavou blesklo uvědomění: vždyť tohle je čistý kolonialismus!
Bohatí bílí turisté si jezdí do Keni na safari, nechají se zavézt letadlem až do srdce toho nejlepšího, a potom si zde při ranním kafíčku pozorují zvířata u napajedla přímo z pokoje. Takhle nějak – s pár drobnými úpravami – si představuji lovecké expedice bohatých Britů do svých afrických kolonií, včetně Keni, v době před rokem 1963.
O spojení safari a kolonialismu se v kruzích etického turismu hovoří hodně. Já osobně jsem se o to téma nikdy příliš nezajímala, protože nepocházím ze země, která by měla kolonie a nikdy jsem neměla pocit, že bych s tím měla cokoliv společného. Jenže jakmile člověk do Afriky dorazí, tak trochu uvízne ve starých kolonialistických kolejích. Jste běloch, a tím pádem patříte k nim. K bývalým kolonizátorům. Jakto a jak se to projevuje?
- Toužíte na safari vidět Velkou pětku. Lev, slon, leopard, buvol a nosorožec jsou na safari bucket listu skoro každého turisty, a není se divit – samotné místní společnosti na šanci zahlédnutí Velké pětky horlivě lákají. Jenže Velká pětka je původně koloniální pojem: označuje pět zvířat, které pro kolonizátory bylo vysoce nebezpečné lovit.
- Místní odloží svoji důstojnost až do posledních zbytků, aby z vás jakkoliv dostali peníze. Ale vlastně jim to bude jedno, protože vás nevidí jako člověka, který jim je rovný. Jste chodící peněženka.
- Alespoň jednou za svoje safari budete nejspíš bydlet ve stanových kempech v koloniálním stylu.
Dnešní safari v Keni na tradici kolonialismu navazuje a ačkoliv se některé dílčí věci mohly změnit, staré mocenské struktury kolonizátorů a kolonizovaných jsou pořád výrazné. Díky zákazu sportovního lovení zvířat je na tom Keňa přitom ještě dobře – v mnoha afrických zemích se čistě koloniální tradice bohatých belošských lovců užívajících si ten největší luxus a vyrážející lovit divoká zvířata zachovala dodnes. (Poznámka: lovení zvířat pro sport se v tomto článku věnovat nebudu, protože Deník cestovatelky je zaměřený na etické cestování, a ne na myslivost).
Pokračování v koloniální tradici s sebou nese i mnoho rizik pro zvířata a místní ekosystém. Stavění hotelů uprostřed národních parků je pouze jedním z mnoha problémů. V tomto článku si je postupně rozebereme.

Proč bychom měli jezdit na safari
Než se pustím do rozboru toho, co všechno je na dnešním pojetí safari v Africe špatně, ráda bych uvedla na pravou míru, že safari absolutně zbožňuju – a to nejenom z pohledu nadšené cestovatelky, ale i z pohledu etického cestování. Etická safari s jasně nastavenými pravidly považuji za ten nejlepší způsob, jak poznávat faunu po celém světě. Setkání se zvířaty demokratizuje poznání. Přináší vzdělání i emoce, které potom mohou lidi vést k zodpovědnějšímu chování k přírodě.
Nesouzním s názory, které tvrdí, že bychom se neměli se zvířaty setkávat vůbec – ani v zoo, ani na safari, protože zvířatům bude líp bez nás. Odříznutí zvířat od lidí by bohužel pro zvířata nebylo dobré, protože bychom potom jako lidé mohli velmi snadno a velmi rychle zapomenout proč zvířata stojí za naši ochranu. Zároveň je dobré nezapomínat na to, že turisté z bohatších zemí přivážejí velké množství peněz, a vybrané vstupné může být potom využito na ochranu a zachování parku.
Možností jak se eticky setkávat se zvířaty je samozřejmě víc: například etické záchranné stanice a etické zoo. Ale zvířata a volná příroda jsou prostě to nejpřirozenější a to nejvíc, co můžete vidět a zažít. Právě proto etické exkurze za pozorováním zvířat miluju, podporuju a málokterou si ve svých nechám ujít. Jak ale poznat, že exkurze je etická? To si řekneme na konci článku, poté co se podíváme na to, co exkurze dělá neetické.

Problémy safari
Safari exkurze nejsou samy o sobě neetické. Neetické může být jejich konkrétní provedení, stejně jako chování návštěvníků. Pojďme se podívat na konkrétní příklady.
Aktivity a pozorování zvířat
Když někdy vyrazíte na safari do místa, jako je třeba Masai Mara, na první pohled uvidíte dvě věci.
Zaprvé, některá auta jsou doslova prázdná. Safari auta jsou typicky stavěná pro šest až osm lidí, ale mnoho turistů přistupuje ke koupi soukromého safari, kdy sedí ve voze jenom ve dvou. Takových vozů je bohužel většina. Namísto toho, aby se tak čtyři páry vešli do jednoho auta, parkem se prohánějí čtyři auta
Zadruhé, na některých místech se auta překvapivě koncentrují. Zejména v okamžicích, kdy šelmy loví. Někdy uvidíte něco úplně neuvěřitelného a budete u toho sami. Ale někdy prostě přijede auto. A pak další. A pak dvacet.
Asi dvakrát jsem zažila situaci, kdy nekonečné množství aut obklopilo nějaké zvíře a průvodci se předháněli v tom, kdo svým hostům nabídne lepší výhled. A můžu vám říct, že pro mě, jakožto jednoho z těch hostů, to bylo extrémně nepříjemné a naprosto jsem si to neužívala. Jakkoliv byla scéna venku zajímavá, desítky motorů okolo a pocit, že tohle fakt není dobré, ve mně vzbuzoval urgenci odjet někam daleko.
V Masai Mara lze na některých místech jezdit mimo vyznačené cesty, vzhledem k čemuž se dá ke zvířatům dostat mnohem blíž než v jiných národních parcích. Což je někdy super, ale jindy to způsobuje opravdu doslova kalamity. Poslední roky se objevují i zprávy o blokování migračních tras pakoňů hromadami aut s turisty, kteří chtějí ten nejlepší výhled.
jak zlé to ve skutečnosti je? Moje osobní zkušenost je taková, že většinu dne, během období velké migrace (top sezóna), jsme okolo sebe neměli ani jedno auto. Jednou jsme zahlédli skupinu lvů, která byla zrovna někam na výpravě, a měli jsme ji dlouho sami pro sebe. Až ke konci celé scény (než lvice zmizely) dojela ještě dvě auta. Většinou jsme ale byli široko daleko sami – Masai Mara je velká a auta se rozloží. Problém tak je hlavně to, že není omezený počet aut, který se může hromadit u lovících zvířat.

Chování turistů
Samostatnou kapitolou je pak chování turistů. Osobně jsem zažila safari s doprovodem čtyřech Číňanů (jsou to ti samí, o kterých se můžete dočíst v druhém dílu ANTI-BucketListu), kteří dovedli překvapovat takovými věcmi jako mlaskáním na lva (aby otočil hlavu :)) či obdivným a zbytečně hlasitým „ooo“ každou chvíli. Náš průvodce je naštěstí dokázal napomenout a usměrnit, ale mnoho průvodců to ve snaze dostat co nejvyšší dýško může ignorovat.
Hlasité zvuky však zvířata prostě ruší a cílem turistů by mělo být vydávat je co nejméně. Stejně tak je třeba oblékat se do pro zvířata nerušivých barev, nepoužívat parfémy, a nejíst v autě v blízkosti zvířat.
Turisté jsou navíc ve výsledku těmi hlavními pány. Pokud budou průvodce přemlouvat, ať k nějakém zvířeti zajede blíž, budou dýško podmiňovat zahlédnutím celé velké pětky anebo se na safari odpovídajícím způsobem nepřipraví, budou vždy i tím hlavním problémem.

Ubytování a doprava
Dalším rozměrem problému je případ Mariott. Zatímco chudší turisté si jezdí do národních parků po silnicích a spí před jeho hranicemi, těm nejbohatším se upravuje infrastruktura přímo v parku. Hotel Mariott je pouze špičkou ledovce – podobné hotely se budují už po desetiletí, často nikoliv místními, ale zahraničními investory a upravují ráz parku ve prospěch těch, kteří si mohou za luxus zaplatit. Protože jsou tyto hotely převážně vlastněné zahraničními investory, místní lidé či příroda z toho příliš užitku nemají – zisky končí v rukou těch, kterým ostatně o nic jiného často ani nejde.
Low-cost vs luxusní safari zážitek
Vzhledem k výše uvedenému jsem měla zafixovanou představu, že low-cost safari jsou defaultně lepší, než luxusní safari. Auto je plně obsazené a věci jako využívání letišť nebo hotelů v národních parcích nehrozí. Stejně tak nehrozí ubytování v hotelu umístěném přímo na migrační trase pakoňů. Ale z tohoto tvrzení existují výjimky. Ultra luxusní safari totiž někdy probíhají v chráněnějších oblastech s přísně regulovaným počtem návštěvníků, díky čemuž vytváří vlastně automaticky prostor pro ještě etičtější safari. Jedním z příkladů jsou tzv. Mara Conservacies.
Mara Conservancies jsou rezervace, vlastněné Masaji (původními kmeny), které skutečně mohou bohatým nabízet etičtější a intimnější safari zážitek než klasické národní parky, neboť počet vozidel na tomto území je striktně limitován, stejně jako počet safari stanů. Zvířata tu tak mají větší klid a velké hromadění vozidel nehrozí. Tento zážitek je však samozřejmě vyvážen velmi vysokou cenou.
Platí však, že jenom malý zlomek luxusních safari míří do těchto přísně chráněných území. Ukazuje to však, že ani problém low-cost vs luxusní není tak černobílý – obě varianty mohou být etičtější i neetičtější než ta druhá.

Jak vybrat etické safari
Pokud nemáte peníze na zaplacení luxusního safari v soukromé rezervaci, nezoufejte. I vy můžete zažít naprosto etické safari. Přestože regulace ze strany příslušných národních parků (či úřadů) by byla masově nejúčinnější, etičnost svého vlastního safari si mohou ve velké míře zajistit i sami turisté. Jak?
Začněte správným výběrem společnosti
Pokud si vyberete společnost, která se sama snaží o co nejcitlivější přístup ke zvířatům, budete mít výrazně jednodušší práci během vašeho zážitku. Nebude to ale jednoduché, protože i v této oblasti můžete zažít hodně green-washingu: společnosti budou tvrdit, že jejich praktiky jsou etické, protože vědí, že je po tom poptávka, přestože toho pro vyšší etičnost svých exkurzí dělají málo.
Jakmile budete společnost poptávat, zkuste se zaměřit na následující. Absolutní red flagy jsou aktivity, které zahrnují přímý kontakt se zvířaty (mazlení, hlazení, krmení) a dále lákání zvířat na jídlo, které může být schováno pod „garanci“ vidění nějakých zvířat (neplatí pro etické sirotčince a krmící stanice!). Z mé zkušenosti ale zároveň „garanci“ vidění používají společnosti jako čistý marketing bez snahy to skutečně naplnit, takže to opět není černobílé.
Zkuste najít společnost, která nic z výše uvedeného nenabízí, a ideálně sama specifikuje, jakým způsobem zajišťuje minimální zásah do života zvířat a prostředí v národních parcích. Případně jí pošlete e-mail a zeptejte se jí na to. Rozešlete jich víc, a uvidíte, která společnost vás přesvědčí nejvíc.
Kromě toho doporučuji i brát v potaz problémy, které jsem zmiňovala výše. Pokud nejste velká skupina, zvažte sdílení auta s ostatními cestovateli – ušetří vám to peníze a snižuje to počet aut v parku.
A také vám doporučuji ubytovávat se mimo národní parky. Opět se jedná o levnější variantu, která navíc nezvyšuje poptávku po dalších hotelech přímo v chráněné oblasti. Nejlepší na tom je, že i mimo národní parky můžete zažít pozorování divokých zvířat přímo z balkonu: přes 60 % keňské fauny žije mimo národní parky. Existuje tak mnoho hotelů, které tento jedinečný zážitek nabízí i mimo národní parky.

Na safari
Jakmile se seznámíte se svým průvodcem, můžete mu komunikovat svoje přání. Říct mu, že důležité pro vás je zvířata zbytečně nerušit, nezajíždět k nim až moc blízko a pokud se někde vytvoří dopravní zácpa, tak chcete jet zase dál. Tohle je důležité komunikovat i v průběhu safari, během jednotlivých situací, které nastanou.
Sami uvidíte, jak to půjde. Osobně mi někdy přišlo, že víc aut není takový problém, ale v některých situacích jsem vycítila, že to je moc a začalo to být intenzivně nepříjemné. V takové chvíli se trápíte jak vy, tak zvíře.
Malé úskalí tohoto přístupu je, že může být v rozporu s cestováním společně s dalšími lidmi. Většina lidí chce zvířata vidět pěkně zblízka, obzvláště když se něco děje (třeba zvíře na lovu) a ačkoliv je okolní auta mohou taky štvát, jejich první instinkt nebude já bych měl odjet. Pokud nebudete s ostatními účastníky vašeho safari v souladu, bohužel je velká šance, že průvodce vyhoví spíš jim než vám.
Nebuďte proto smutní, pokud budete dělat kompromisy. Dokud se neprovedou systémové změny, bohužel to tak zůstane.
Vedle toho nezapomeňte:
- nevydávat hlasité zvuky,
- obléci se do neutrálních barev, které zvířata neruší (béžová, hnědá, zelená atp.),
- nevonět se voňavkami,
- nejíst v blízkosti zvířat.
Místní komunita
Etické safari by kromě blaha zvířat mělo brát v potaz i blaho místní komunity – v Masai Mara konkrétně zejména Masajů. Těm velká část půdy v okolí Masai Mara (hlavně výše zmíněné rezervace) patří. Na místě jsou navíc usazeni po dlouhé generace a znají ho nejlépe. Safari by tak mělo brát v potaz i potřeby Masajů, anebo – ideálně – být uspořádané ve spolupráci s místní komunitou.

Safari mimo Afriku
Pojem safari je spojený zejména s Afrikou, ale v poslední době se (asi pro jeho atraktivitu) používá pro pozorování zvířat ve volné přírodě i jinde ve světě. Tyto zážitky budou mít zpravidla podobné etické výzvy jako safari v Africe.
Moje zkušenost se safari na Srí Lance byla obecně o něco divočejší než ta v Keni. Safari parky jsou na Srí Lance menší, díky čemuž se zde nemusí řešit věci jako stavění hotelů v jejich jádru (na plnohodnotné safari vám většinou stačí půl dne nebo méně), ovšem vede to k větším davům. Safari je tu výrazně levnější, takže více lidí volí soukromé poloprázdné auto. Ovšem výše zmíněné rady ohledně vytvoření co nejetičtějšího safari zážitku platí a fungují i zde.
Asi nejetičtější a nejpříjemnější safari zážitek jsem zažila na indonéském Borneu, v Národním parku Tanjung Puting. Zde jsme se 5 dní plavili po řece pralesem, s pozorováním orangutanů a dalších druhů opic, krokodýlů, nejrůznějších ptáků, hadů a dalších zvířat. Zážitek to byl naprosto neuvěřitelný. Lidí zde nebylo moc, naše společnost kladla důraz na etické chování a vše působilo… prostě dokonale.
Během exkurze na Borneu jsme přespávali přímo národním parku, ale nikoliv v hotelu, ale na lodi. Vše, co jsme si s sebou přivezli, jsme si také odvezli. Ačkoliv i tady by se určitě daly dělat dílčí vylepšení, tak zážitek na Borneu mi přišel velmi blízký k dokonalosti a musím říct, že jsem si ho díky tomu užila i já.


Závěr
Kauza hotelu Mariott nám zase jednou ukázala, že safari není jenom zážitek, o kterém zástupy lidí sní od doby, kdy v dětství poprvé viděli Lvího krále. Je to v první řadě byznys, který využívá tyto sny k pěkně tučným ziskům. A to často i na úkor zvířat. Pokud chceme udělat náš zážitek co nejetičtější, bohužel musíme v něčem se zavedeným systémem bojovat – ovšem odměnou nám budou o to lepší zážitky.
Přes všechny problémy, které safari v Africe má, jsem přesvědčená, že bychom na něj měli jezdit. Současný model safari má co zlepšovat, ale i v současné podobě zůstává jedním z nejlepších způsobů, jak poznávat zvířata a přírodu a získat tak intenzivnější motivaci k jejich ochraně.
Už nyní můžeme sami vytvářet podmínky pro to, aby to naše safari bylo co nejetičtější: minimálně rušilo zvířata, nepodporovalo zbytečné stavby uprostřed národních parků a nepřispívalo k vykořisťování zvířat a místní komunity.
Zaujal vás článek? Mrkněte i na pátý díl ANTI-BucketListu o exkurzích do slumů anebo mrkněte na všechny díly ANTI-BucketListu.
Pokud máte návrhy na doplnění článku, zpětnou vazbu, anebo jakýkoliv dotaz, neváhejte mi napsat na e-mail simca@denikcestovatelky.cz.
♡ Věděli jste, že nakoupením přes tyto odkazy podpoříte moji tvorbu, aniž by vás to stálo cokoliv navíc? Děkuji za vaši podporu!
- Viator pro zarezervování zážitků na cestách
- Decathlon pro sportovní vybavení nejen na cesty
- Booking pro rezervaci ubytování
- Sleva 50 % na cestovní pojištění Axa
Nechcete, aby vám příští článek unikl? Najdete mě na Facebooku a na Instagramu.