Naše low-cost safari v Keni | Díl první: Masai Mara

Asi nikdy nezapomenu ten první moment, kdy náš průvodce zahlásil, že nalevo od našeho auta jsou zebry a žirafy. Bylo to ještě předtím, než jsme dorazili do našeho prvního národního parku, proto nikdo z nás blízkost zvířat nečekal. A o to více bylo naše první setkání s keňskou divočinou intenzivní. Řidič nám zastavil a nechal nás si tyto první momenty užít, vstřebat nadšení a vyfotit první záběry. Přece jenom, poprvé zažíváte safari v Africe jenom jednou.

Nedávno jsem vám sepsala průvodce keňským safari, jehož cílem bylo pomoci vám vybrat to pravé safari právě pro vás. Jak ale vypadalo naše dobrodružství na safari a na co všechno se tím pádem můžete těšit také? Rozhodla jsem se pro vás sepsat sérii článků s našemi zkušenostmi a zážitky z expedice skrze keňské národní parky. Protože zážitků ze safari je spousta, rozdělím text do tří článků podle jednotlivých národních parků. Můžete se tak těšit i na další dva díly! Dnes začneme s tím, jak probíhal výběr našeho safari, a také historkami z prvního národního parku, kterým nebylo žádné jiné místo, než světově proslulá Masai Mara.

Vybírání našeho safari | Low-cost dilema

Výběr safari nám zabral pěknou řádku hodin. Hned jsme věděli, že na safari chceme strávit zhruba týden. Já jsem potom dělala rešerši ohledně konkrétních možností, z nichž jsem si ukládala ty nejsympatičtější. Mými hlavními kritérii byla hodnocení, cena a itinerář. Po hodinách a hodinách procházení nabídek jsem svůj výběr předložila Peťovi – mému snoubenci, se kterým jsme do Keni vyráželi.

Z mého užšího výběru jsme společně udělali ještě užší, když jsme vybrali jedno low-cost a jedno mid-range safari, obě s výborným hodnocením, za rozumnou cenu na svoji kategorii a se stejným itinerářem. Při procházení hodnocení ubytování, která byla uvedena v itinerářích obou výletů, jsem začala spíše lobovat za ten dražší, protože některá ubytování u low-cost safari měla nic moc hodnocení. Nejvíce mě asi vyděsila hodnocení s popisem, že v jednom z ubytování bylo třeba zapínat a vypínat světlo vyšroubováním a zašroubováním žárovky, že někdy netekla teplá voda nebo nebyla elektřina. S tak velkým dobrodružstvím jsem totiž původně nepočítala.

Nakonec jsme si však řekli, že přece jenom do toho levnějšího půjdeme. Hodnocení měla daná společnost opravdu dobré, přičemž naše logika byla, že kdyby lidem ubytování jejich safari tak moc znechutilo, tak by tak dobré recenze nedávali. Mám pro vás malý spoiler: naše ubytování byla nakonec úplně v pohodě. Jedno bylo velmi skromné (o tom se dočtete dnes), ale zbytek byly normální hotelové pokoje. Teplá voda tekla tak nějak všude (alespoň někdy) a žárovky jsme nikde šroubovat nemuseli.

Přílet do Keni

Asi týden před začátkem našeho safari jsme se naší safari společnosti ptali, v kolik nás budou v den začátku safari vyzvedávat. Odpověď byla taková, že nás ohledně toho brzy bude kontaktovat přímo řidič. Jenže, když jsme den před začátkem safari přiletěli pozdě večer do Keni, nikdo nás pořád nekontaktoval, a my tak ani netušili, v kolik nás budou další den vyzvedávat z našeho ubytování. Peťo jim tedy během čekání na letišti psal. Naštěstí nám i takto večer obratem odpověděli, nicméně odpověď nás úplně nepotěšila: v 6:40 ráno. My jsme ten den na letiště vstávali asi ve 4 hodiny a na ubytování jsme se dostali až okolo půlnoci, přičemž naše představa o tom, že to další den dospíme, byla tímto rozptýlena.

První den safari | Přejezd do Masai Mara

Ráno jsme tedy vstali asi o půl šesté, sbalili těch pár věcí, které jsme stihli vybalit, a vyrazili na snídani v našem nádherném ubytování Edaala Comfort B&B v rezidenční čtvrti na okraji Nairobi. Řidič nás vyzvedl jenom o deset minut později, než avizoval, a vzal nás do kanceláře naší safari společnosti. Po cestě nám ukazoval nějaké zajímavosti, jako třeba Národní park Nairobi, vedle kterého jsme bydleli, a dále údajně největší slum v Africe na předměstí Nairobi. Tento slum se nazývá Kibera a žije v něm okolo milionu lidí. Na náš dotaz, zda je Kibera nebezpečná, nám náš řidič odpovídá zamítavě, ale s váhavým dodatkem, že zlí lidi se najdou všude. (Poznámka: Kibera bývá často uváděna jako část Nairobi, jejíž návštěva se turistům nedoporučuje)

Při prosmýkání se mezi hromadou těch nejchudších Keňanů pobíhajících a postávajících po hlavní silinici vedoucí Kiberou se nám naskytne nádherný výhled na moderní centrum Nairobi. Dokonalý kontrast průměrné africké země v jedné sekundě.

Jakmile dorazíme do kanceláře, zaplatíme za naše safari a seznámíme se s naším průvodcem – mladým Masajem Bensonem, o němž si prvních několik dní safari myslím, že typické masajské oblečení na sobě má jako turistickou atrakci, než zjistím, že je skutečným Masajem. Mimochodem – Masaje poznáte podle toho, že mu chybí jeden z předních spodních zubů. Benson nás odvede z kanceláře k autu, kde se potkáváme s našimi spolucestujícími: čtyřmi mladými Číňany a jedním postarším Argentičanem. V autě zbývají už místa pouze úplně vzadu, což nás nejdřív nenadchlo – zejména protože místa vepředu mají velký prostor na nohy, což by se spíše hodilo mně s mými 180 centimetry a Peťovi s jeho skoro dvěmi metry, než dvěma prťavým Číňankám – ale během safari zjišťujeme, že naopak místa vzadu jsou jedna z těch nejlepších.

Jakmile se do osmimístného auta speciálně upraveného pro safari výpravy usadíme, vyrážíme směr Masai Mara. Jedeme několik hodin a po cestě se zastavujeme na jídlo v jedné skromnější, avšak pěkné restauraci. Mají tu bufet, ze kterého si můžeme nabrat vařenou zeleninu, fazole v omáčce, nějaké kuřecí maso, těstoviny, brambory a africké placky. V tuto chvíli mi to přijde jako dobrá nabídka, ale to nevím, že přesně toto jídlo budu s minimálními obměnami jíst několik dalších dní třikrát denně.

Po jídle pokračujeme dál, přičemž zpevněná silnice se nám promění v prašnou, nezpevněnou cestu a začíná část safari obsahující tzv. „africkou masáž“ (která vzniká organicky tím, že auto drkotá po hrbolech). Pomalu se blížíme k Masai Mara a vidíme první zvířata – zebry a žirafy.

Přijíždíme do nejhoršího ubytování, které jsme za celou dobu v Keni museli přežít: do Miti Mingi Eco Campu. Elektřina zde prý funguje zhruba od půl sedmé večer až do rána, to samé teplá voda. Wi-Fi je, ale pouze ve společenské místnosti a jenom když funguje elektřina. Jo a máme si zavírat stany, ať nám do nich nevběhnou opice. Paradoxně je toto ubytování také to nejdražší, které jsme za celou dobu v Keni měli. Proč? Důvodem je obrovská popularita Masai Mara, která šponuje ceny ubytování v okolí do neuvěřitelných výšin.

Nicméně, díky mé připravenosti na nejhorší zjišťuji, že ubytování není tak špatné, jak jsem se bála. Náš stan je docela velký, jsou tu dvě postele s moskytiérami a vlastní koupelna. Ta sice vypadá opravdu děsivě a škvírami sem lítají komáři a lezou mravenci a další havěť, a teplá voda zde teče asi půlcentimetrovým čůrkem, ale alespoň je naše vlastní. No, dvě noci to tu zvládneme.

První Game drive | Západ slunce v Masai Mara

Po ubytování nás čeká však něco vyjímečného: naše první game drive v Masai Mara. Při západu slunce. Nasedáme do našeho auta, které má nyní zdviženou střechu, abychom se mohli kdykoliv zvednout a rozhlížet se na všechny strany, a těšíme se u toho jak malí. Přejíždíme během pár minut k bráně do Masai Mara, kde zažiju jeden z těch momentů, o kterých si myslíte, že se dějí pouze ve filmech, dokud se nestanou i vám.

Zatímco průvodce vysedá z auta a jde zařídit vstupenky do parku, mně pohled zavadí o skupinu asi dvaceti Masajek, postávajících na kraji cesty v hloučku, jak spolu hovoří. Masajky naráz utichnou a podívají se naším směrem. Uběhne asi půlvteřina ticha, kdy se svět zastaví a my na sebe s Masajkami hledíme. Potom se tato půvteřina klidu prolomí a všech dvacet Masajek se naráz rozběhne k našemu autu a jedna přes druhou tlačí na sklo okna vyřezávané figurky afrických zvířat, masajské šperky a další výrobky. Masajky zůstávají převážně v jednom hloučku a se zoufalým výrazem mávají se svými výrobky těsně u skla. V tuhle chvíli v Keni asi poprvé prožívám to, co bych si zkráceně nazvala jako vzájemná dehumanizace mezi turisty a místními. Masajky nás dehumanizují tím, že nás redukují na chodící peněženky, vzhledem k čemuž jim nevadí ponižovat se k chování, které prostě nepatří k normální lidské interakci, což dehumanizuje zase je v našich očích na otravné věci, od kterých je potřeba utéct.

Zatímco mně je celá situace krajně nepříjemná a jsem velice vděčná za to, že mám pevně zavřené okno, čínská turistka sedící přede mnou prokazuje výrazně horší skóre na stupnici pudu sebezáchovy a z nějakého důvodu své okno otevírá. Nevím, co čekala, ale deseticentimetrovou škvírou rázem pronikne asi dvacet rukou se zmíněnými serepetičkami, kterými Masajky přímo do turistky šťouchají. Ta asi rázem pochopí svoji chybu, protože se začne ve viditelném zděšení odtahovat. Celá situace trvá několik minut a Číňanku z ní osvobuzuje až náš průvodce, který se vrátí, nasedne do auta, nastartuje a začne s autem popojíždět. V tu ránu všechny ruce strčené v autě hned vyletí ven.

Celý zážitek necháváme za sebou a projíždíme bránou do Masai Mara.

➡️ O mých zážitcích ze safari jsem hovořila i v podcastu Kompas Batoh Horizont. Poslechněte si ho:

Netrvá dlouho a narážíme na první zvířata: antilopy, zebry a pakoně. Průvodce nám zastavuje a my se zvedáma na nohy a skrze otevřenou střechu si užíváme své první zážitky ze srdce africké divočiny. Brzy potkáváme další safari auto, které stojí na cestě a jeho pasažéři očividně něco sledují – tohle se nám během safari stane mnohokrát, a časem se stojící auta naučíme využívat jako užitečný indikátor toho, že v okolí se pohybuje něco, co stojí za to vidět. Tentokrát je to naše první šelma – šakal. O chvíli později narazíme na další, tentokrát je to jedna z menších kočkovitých šelem, jejíž jméno však v angličtině nerozpoznávám.

Zatímco si užíváme silné zážitky ze setkání se spoustou exotických divokých zvířat a kocháme se úchvatnou savanou Masai Mary, pomalu zapadá slunce a nové světlo dodává celé scéně kouzelné barvy. Vrcholem celého dne je, když přesně v ten nejlepší čas zlaté hodinky potkáme rodinku slonů. Sedm různě starých sloníků, včetně jednoho opravdu maličkatého, prochází těsně kolem našeho auta a pokračují v západu slunce dál do hlubin Masai Mara. Cítím se prakticky zfetovaná všemi zážitky a endorfíny z nich. Na první den byly dvě hoďky v Masai Mara až až.

Potom však průvodce oznámí, že můžeme vystoupit z auta. Překvapuje mě to, protože v Masai Mara se nachází mnoho smrtelných zvířat, přičemž rodina jedněch z nich kolem nás právě prošla. Uznávám, že jsme na rovince a vidíme docela daleko, takže pravděpodobnost, že nás něco překvapí, není velká, ale přece… Nakonec však věřím našemu průvodci a vylézám společně s ostatními členy naší skupiny na rozlehlou pláň. Kousek od nás se bezstarostně pasou zebry a pakoně, což ve mně vyvolává pocit klidu a bezpečí. Slunce pomalu zapadá a my si užíváme poslední minuty našeho prvního dne na safari děláním fotek, procházením se ve vzdálenosti pár desítek metrů od auta a sledováním nádherného okolí se zvířaty a západem slunce. Cítím se neuvěřitelně. Jakoby zároveň všechno křičelo a mlčelo.

Jakmile nasedáme do auta, jsem už z celých posledních dvou dnů dost unavená. V kempu na nás čeká večeře a potom se pomalu přesouváme do postele. Zvládáme první sprchu v naší pofidérní koupelně, dáváme dobít baterku foťáku, na spánek se narepelentujeme a schováme pod moskytiéru. Usneme rychle.

Druhý den safari | Celodenní Game drive v Masai Mara

Ráno máme budík nastavený už třetí den v řadě na nelidskou hodinu. Na safari vyrážíme už v 6:30, abychom stihli ranní příběhy Masai Mary. Ještě není vedro a zvířata mají hlad: je tak ideální čas vidět jich co nejvíce.

Když říkám, že není vedro, tak tím myslím, že je vlastně skoro zima. Taková zima, že všudypřítomní Masajové chodí v mikinách, kalhotech a čepicích. Pro nás, trochu adaptovanější na zimu, je patnáct stupňů vlastně příjemných, ale mikinu bereme taky. Jakmile se mi podaří v našem ubytování bez jediného zrcadla nasadit čočky a učesat vlasy za pomoci přední kamery na mobilu, vydávám se na snídani, kde nacházím velice podobnou nabídku jako jsem viděla během včerejší večeře i oběda. K fazolím, bramborám, plackám a zelenině přibývají akorát vajíčka natvrdo.

Poté, co se dosyta najíme, nasedáme do auta a vyrážíme. Do Masai Mara to máme pár minut jízdy po nezpevněné prašné cestě a u brány se tak ocitáme cobydup. Po cestě potkáváme místní děti, které nám nadšeně mávají a křičí na nás s velkými úsměvy: „Hellooo!“ Dále potkáváme Masajky mířící k bráně, aby tam opět nabízely své výrobky. Většina z nich se tam však v době našeho příjezdu ještě nedostala, takže jsme si ušetřili opakování hrůzného zážitku z předchozího dne.

Lovící gepard

Po projetí bránou opět velice rychle narážíme na první zvířata. Dnes začínáme zostra. První ranní paprsky východu slunce nám ukazují majestátního buvola a hned poté rodinku tří krmících se slonů – jednoho dospělého a dvou mláďat. Ani nestihneme tyto zážitky plně zpracovat a už narážíme na další zvíře: tentokrát je to gepard. Místní průvodci jsou velice znalí v chování zvířat, a proto chápou něco, co my ještě ne: gepard se chystá na lov. Okolo něj se shromažďuje stále více a více turistických aut, zatímco on si pečlivě vybírá svoji kořist.

Čekáme několik desítek minut, zatímco gepard různě pobíhá mezi auty, sedí, čeká a kouká kamsi do dáli. Zničehonic náš průvodce zapne motor a odjede asi o dvě stě metrů dál do savany, kde se zastaví. Nechápavé ticho v autě prolomí vysvětlením, že gepard poběží tímto směrem.

K mé nevíře má skutečně pravdu a gepard se poměrně záhy rozbíhá na malou antilopu naším směrem. Nejrychlejší zvíře na světě běhěm pár sekund překonává neuvěřitelnou vzdálenost, přičemž antilopa s ním na několik zlomek sekund úctyhodně závodí a utíká mu, nicméně poté udělá chybu, změní směr, a v tu chvíli po ní gepard skočí. V našem autě se touto dobou odehrává scéna jak z nějaké čínské telenovely: naši spolucestující nadšeně z celé scény vykřikují „houhouhouhou“, a jakmile se řidič rozjede, aby nás přiblížil na místo, kde gepard leží se svojí kořistí, všichni z nich popadají do sedaček.

Sama to však sotva vnímám, protože samotnou mě celá scéna naprosto fascinuje a mám co dělat, abych se ve stoje při divoké jízdě za gepardem udržela. Tohle prostě v žádné zoo nikdy nezažijete.

K gepardovi dorážíme jako první. Necháváme si od něj několik metrů odstup, abychom ho nerušili. Nicméně během pár minut se okolo sjede tolik aut, že gepard je efektivně vizuálně odříznutý od zbytku krajiny, což mi nepřijde úplně správné. Věřím, že průvodci vědí, jak se mají chovat, aby nenarušovali zvířatům přirozené prostředí, ale moc si nedovedu představit, že tohle gepardovi nevadí – vždyť přece nevidí, jestli ho nezačne něco ohrožovat a nezkusí mu kořist ukrást. Asi nejhorší mi přijdou v podstatě prázdná auta pro sedm lidí. Jedná se o tzv. soukromá safari, která vám mají zajišťovat vyšší luxus, ale zároveň to vede přesně k těmto situacím – kde by mohly být jednotky aut, jsou jich spíše desítky.

Gepard je viditelně zadýchaný a antilopu drží v tlamě pod krkem dost dlouho. Periodicky se jí také zakousává do krku hlouběji. Podle našeho průvodce se snaží ujistit, že je mrtvá. Leží takto s antilopou několik minut než jí je ochotný pustit a zvednout se do sedu. Potom se chvíli rozhlíží, než se začne masem z antilopy reálně krmit. Celá scéna trvá dlouhé minuty.

Nejvíce jsem asi fascinovaná tím, jak je celá situace nesurová a jemná. Gepard je nádherné zvíře, které nepůsobí vůbec agresivně nebo brutálně. S antilopou nedělá žádné zbytečné pohyby a prostě se jenom nažere – téměř se u toho ani neumaže. Myslela jsem si, že takové scény pro mě budou výrazem přírodní surovosti, ale je to přesně naopak. Cítím skoro poetický klid a vnímám, že v divočině skutečně nikdo nemá nic zadarmo – a přesně to je jedna z jejích mnoha krás.

Migrující zebry a pakoně

Po asi hodině a půl s gepardem se přesouváme zase dále. A na velké scenérie opravdu nemusíme dlouho čekat. Narazíme totiž na stádo migrujících pakoňů a zeber. Jedná se o projev tzv. Velké migrace, která probíhá během specifických období v Keni a Tanzánii (v Keni od července do října). Velká migrace pakoňů je jeden ze zázraků africké přírody a skutečně unikátní jev, který nikde jinde na světě pozorovat nemůžete.

Fascinovaně koukáme na nekonečné zástupy obou druhů kopytníků, jak se krokem sunou vpřed, když se najednou celý zástup rozběhne. Příčina nám zůstane nejasná, ale zážitek z dusajícího obrovského stáda nám zůstane v paměti ještě dlouho.

Respekt budící lvice

Hned se přesouváme k dalšímu neuvěřitelnému setkání. Upřímně musím říct, že tahle část safari mě tak naplnila endorfíny, že některé další dny v jiných parcích se chvílemi zdály jako slabý odvar Masai Mara. Prakticky hned po výše uvedených zážitcích jsme totiž narazili na skupinu lvic v pohybu.

Lvic bylo celkem sedm. Líně popocházely okolo a vypadalo to, že nemají žádný zjevný cíl. Průvodce nám oznámil, že už dnes pravděpodobně snídani měly a teď se spíš přesouvají někam do stínu na několikahodinový spánek. Pakoně, zebry a antilopy, které byly kousek od nás, průvodcův optimismus nesdíleli. Od lvic si drželi úctyhodnou vzdálenost a vypadali z nich zjevně vystresovaní. Při každém kroku lvic pro jistotu kousek poodběhli.

Nakonec měl však náš průvodce opět pravdu a zatímco lvice zamířily hlouběji do savany, býložravci se mohli přestat stresovat – alespoň prozatím.

Popojeli jsme autem kousek dál a narazili jsme na rodinku pěti žiraf, z nichž pouze jedna byla dospělá. Chvíli se zastavíme i u nich, než pokračujeme dál.

Hladoví gepardi podruhé

Safari v Masai Mara je nepředvídatelné. Nikdy nemůžete vědět, co si pro vás příroda nachystala a jak vám to vyjeví. Nám se takhle podařilo v docela krátkém časovém horizontu narazit na další gepardy – tentokrát pár. Opět jsme u nich zastavili a pozorovali jsme, jak se procházejí mezi auty a – jak nám prozradil průvodce – opět hledají kořist. O kousek dál se pásla spousta zeber a pakoňů, kteří však z gepardů měli výrazně menší respekt než z lvic o kousek dál. Oproti lvům jsou totiž gepardi menší – nicméně, mohou být úplně stejně smrtelní.

Zrovna tady se to však nepotvrdilo. Stádo pakoňů a zeber bylo dost velké a přestože po asi 20 minutách čekání do něj oba gepardi vběhli, svoji kořist si tam nenašli. Poté, co sledujeme několik neúspěšných pokusů dvou šelem o nalezení vhodné kořisti, se přesouváme autem zase dál.

Po cestě narážíme na další fascinující zvířata – například na prase bradavičnaté alias pumbu, další lvice (ležící pod keřem), hyenu, ještě další lvici a nakonec skutečně obrovské stádo buvolů… Poté už přejíždíme k řece Mara, kde nás čekají další fascinující zážitky.

Řeka Mara | Hroši a krokodýli

Nejdříve zastavujeme na břehu řeky s autem, abychom si mohli prohlédnout desítky hrochů, kteří se buď ohřívají na břehu řeky nebo přímo v ní leží. A když říkám desítky, myslím to vážně: hrochové jsou kam se podíváte a prakticky se zdá, že celá řeka jich je plná. Vedle hrochů se na souši vyhřívá také několik krokodýlů všemožných velikostí. Mám pocit, že jsem se naráz ocitla v ještě úplně jiné Africe, než kterou jsem zažívala doteď. Ze savany k řece.

A to ještě nevím, že bude líp. Průvodce nás po chvíli kochání se řekou odváží o kousek dál a vyzývá nás, že můžeme vystoupit z auta. Nacházíme se stále u břehu řeky. Ve mně, podobně jako včera, vzbudí vystoupení z auta nějaké otázky, protože dneska už jsem doopravdy viděla šelmy, které se parkem pohybují, nemluvě o hroších a krokodýlech, kteří jsou doslova pár desítek metrů od nás.

Nicméně vystupuji, dostávám obědový balíček a průvodce Benson nám oznámí, že se můžeme někde na okolním prostranství najíst, než vyrazíme dál. Trochu mě uklidňuje, že nejsme zdaleka jediné auto, které zrovna zde zastavilo. Jdeme si s Peťem obsadit místo ve stínu (teď už teplota stoupla na asi 30 stupňů) s výhledem na řeku a snažíme se sníst nepříliš vábivé jídlo z balíčku. To jídlo nám celý zážitek kazí jenom maličkato. Můžeme zde totiž nadále sledovat krokodýly a hrochy.

Poté, co se najíme, nám náš průvodce nabídne možnost jít se kousek projít. Potřebujeme k tomu místního rangera, přičemž náš průvodce nás upozorňuje, že mu máme na konci něco malého dát jako poděkování. Hned poté nám nějakého rangera sežene. Steven s obrovskou zbraní nás s úsměvem informuje, že nás vezme na procházku a že velice ocení, pokud mu dáme dýško.

Bere nás na krátkou procházku podél řeky Mara, která celkově trvá asi 20 minut. Zastavujeme se na několika pěkných výhledech, kde nám ukazuje hrochy a povídá nám nějaké zajímavosti o jejich životě. Například říká, že krokodýli občas uloví malého hrošíka, a že celá hroší rodina se jim potom mstí a ušlape je. Přitom nám ukazuje obrovitého krokodýla přímo pod námi. Jakmile ho zahlédnu, úzkostlivě si stisknu mobil. Teď opravdu nesmím spadnout.

Po procházce dáváme Stevenovi 5 USD jako povinné dýško. V ten okamžik se mění z milého a usměvavého hocha na očividně uraženého člověka. Bankovku si vezme, otočí se a aniž by se nám podíval do očí se rozloučí. Já mám z celé této scény velice špatný pocit, protože si nejsem jistá, jestli jsme mu nedali nepřiměřeně málo – byť subjektivně mi to přijde jako vhodné dýško, i s ohledem na to, že za celodenní služby průvodce se doporučuje dávat asi 10 USD.

Hranice s Tanzánií & cesta zpět

Nicméně nepříjemný zážitek rychle opouštíme a míříme na poslední zastávku dne: hranici s Tanzánií. Masai Mara zde přechází v tanzanijský národní park Serengeti. Dohromady tvoří jedinečný ekosystém, který je prý vůbec nejlepším místem pro safari v Africe.

Na hranici opět vylézáme z auta, v zásadě hlavně proto, abychom se vyfotili s různými hraničními body a pár centimentrů za cedulí „No Entry Into Tazania“. Užíváme si poslední chvilky našeho výjimečného dne v tomto výjimečném národním parku a potom už vyrážíme nazpět. Celé dobrodružství nám zabralo už nějakých devět hodin, a proto po cestě zpátky průvodce prakticky nezastavuje. Výjimku udělá pouze u místa, kde narazíme na dvě sloní mláďata s jejich mámou v nádherném zeleném prostředí u říčky.

Dostat se z hlubin Masai Mara zpět k bráně nám zabere i přes absenci zastávek něco přes hodinu. Jakmile dojedeme do kempu, vystupujeme, zatímco naši čínští spolucestující pokračují na návštěvu masajské vesničky. Tu jsme si my nechali ujít, protože ani já, ani Peťo nejsme zrovna fanoušky konceptů lidských zoo a přestože nám Masajové a jejich kultura přijdou neuvěřitelně fascinující, tak nevěříme, že bychom se ve vesničce cítili komfortně. Přece jenom, je to hlavně turistická atrakce.

Míříme tak na pokoj, kde ještě nefunguje elektřina. Dáváme si šlofíka a poté vyrážíme na večeři a jdeme spát. Zítra nás čeká další brzké vstávání.

Pokračování | Low-cost safari v Keni

Během našeho low-cost safari jsme navštívili ještě čtyři další keňské národní parky. Druhý díl našeho dobrodružství si můžete přečíst zde. Pokud nechcete, aby vám poslední díl unikl, sledujte Deník cestovatelky na Instagramu nebo na Facebooku.

Míříte do Keni? Přečtěte si Velkého průvodce keňským safari, abyste si dokázali vybrat to pravé safari pro vás. Jestliže se plánujete přesouvat mezi Nairobi a Mombasou, pak si přečtěte o safari vlaku a o pobřežním městě Watamu. Dále se podívejte na užitečné cestovatelské tipy pro cestu do Keni, stejně jako na otázky zdraví a bezpečnosti.

♡ Věděli jste, že nakoupením přes tyto odkazy podpoříte moji tvorbu, aniž by vás to stálo cokoliv navíc? Děkuji za vaši podporu!

Pokud byste měli k cestě do Keni jakékoliv otázky, neváhejte mě kontaktovat na e-mailu simca@denikcestovatelky.cz, případně na sociálních sítích níže.

Nechcete přijít o další články z Keni? Sledujte Deník cestovatelky na Instagramu nebo na Facebooku.

Close
Close

Deník cestovatelky

Objevování světa odpovědně & s láskou k přírodě

Traveling—it leaves you speechless, then turns you into a storyteller.
Close