Když jsem byla v prvním ročníku na střední, přihlásila jsem se v rámci studia němčiny na výměnný pobyt se studenty ze spřáteleného gymnázia v německém Bad-Essenu. Je to už dávno, ale dodneška mi v hlavě uvízla jedna situace. Jeli jsme společně s Němci v autobuse z Bad-Essenu k nám do Česka, a zrovna jsme překročili česko-německé hranice. Pro mnoho Němců to bylo nejspíše poprvé, co se do České republiky dostali. Hned začali nadšeně koukat z okýnka. Dlouho se nic nedělo, ale potom jsme zrovna projížděli podél nějakého rozpadlého domu. Němci si ruinu začali s velkým pobavením fotit a vykřikovali u toho: „Das ist ein Kaufhaus!!!“ To je místní nákupák.
Podobné situace se během výměny odehrály víckrát. Když jsem mně přiděleného Němce prováděla po naší vesnici, nejvíce ho zaujala ustřižená dna lahví pověšená na dutých sloupcích plotu u jedné zahrady (starý vesnický trik, aby dovnitř nenapršelo) a potom malá nelegální skládka, která v té době byla v lesíku za vesnicí. Obojí si s pobavením vyfotil. Když jsem se ho zeptala, zda se mu líbí výhled na okolní kopce a vesnici, řekl, že jo. Ale nevyfotil si ho.
Byla to pro mě bolestivá zkušenost. Od Němců jsme totiž tímhle dostávali jasně a jednoznačně najevo, že oni jsou ti vyspělejší a bohatší, a proto mají právo nás soudit. Ostatně, s předsudky k nám už přijeli a z celé zkušenosti si vyzobávali jenom to, co těmto předsudkům odpovídalo. Potom nejspíš přijeli domů, ukázali fotky kámošům a potvrdili jimi to, co stejně všichni západní Němci vědí: Česko je zaostalá díra.
Na tuhle zkušenost si občas vzpomenu v souvislosti se specifickou turistickou aktivitou: návštěvami slumů, kam se turisté chodí koukat na to, jak chudý a náročný život mají místní. Obě situace mi totiž přijdou až nebezpečně podobné.
O ANTI-BucketListu
Turistický průmysl po celém světě vydělává na škodlivých atrakcích, případně na atrakcích, které místním lidem výrazně snižují kvalitu života. Bavíme se třeba o tom, že:
- Sloni jsou v některých zemích (zejména v jihovýchodní Asii anebo Africe) týráni, aby byli ochotní podílet se na aktivitách jako je vození turistů na zádech, koupání se s turisty, anebo pózování na fotky.
- Na Jamajce je 99 % pláží nepřístupných místním, protože jsou skoupené hotely, a přístup na ně mají pouze hoteloví hosté. Jamajčanům se tak komplikuje např. obživa rybolovem.
- Z původních kultur se stávají atrakce připomínající lidské zoo, zcela ztrácející svoji autenticitu.
Jako turisté však máme velkou moc to změnit: to my tvoříme poptávku po tom, co chceme v dané destinaci vidět a zažít. Máme možnost škodlivé atrakce odmítnout a nepodporovat, a naopak si vybírat ty, které škodlivé nejsou, anebo dokonce pomáhají. Abychom toho však byli schopní, musíme být o škodlivých praktikách informovaní – a právě proto vznikl ANTI-BucketList. V rámci tohoto seriálu vám postupně představuji škodlivé praktiky, které by rozhodně měly chybět na vašem cestovatelském bucket listu, stejně jako zamyšlení nad komplexnějšími problémy a možnostmi jejich zmírnění.
Cílem ANTI-BucketListu není nikoho soudit za něco, co udělal v minulosti. Chci, aby měli cestovatelé možnost dělat informované volby ohledně toho, co na cestách podniknout. Cestovat se dá i eticky! A často je to dokonce lepší.
🐘 Více o ANTI-BucketListu si můžete přečíst v prvním dílu, kde se věnuji problematice zneužívání slonů v turistickém průmyslu.
Co je to poverty porn?
Než se podíváme na exkurze do slumů jako takové, pojďme se nejdřív podívat na trochu teorie vysvětlením jednoho souvisejícího pojmu: poverty porn.
Termín poverty porn (porno chudoby) vznikl původně v souvislosti s tím, jak neziskové organizace využívaly smutných obrázků lidí z třetího světa ve snaze získat peníze od soucitných dárců na svou činnost. Záběry zobrazovaly často ty nejzranitelnější (například nemocné děti) v extrémních podmínkách a snažily se zdůraznit chudobu a bezvýchodnost situace tohoto člověka. Tato strategie přitom počítala s tím, že bohatší lidi nějakým způsobem fascinuje se na chudé a nemohoucí lidi dívat.
Možná to na první pohled nevypadá nijak zvlášť pochybně a pro běžného člověka dává jakožto marketingová strategie smysl. Jenže bohužel tak nevinná není a má několik nepříjemných následků a souvislostí.
Historicky vznikaly velké kontroverze okolo toho, že fotky a videa chudých lidí v nuzných podmínkách byly často zachycovány bez souhlasu příslušných lidí. Někteří z nich jsou natáčeni a foceni ve velmi zranitelných situacích (např. v nemocnici, při porodu) a nemají žádnou kontrolu nad tím, co se s těmito záběry stane. Když se vžijeme do situace těchto lidí, tak si asi dovedeme představit, jak nepříjemné a nedůstojné to pro ně je. Bez ohledu na to, že aktéry těchto záběrů jsou nezřídka pro extra dávku soucitu děti, a ty jsou zranitelné všude na světě a vždy.
Věřím, že etablované neziskové organizace mají v současné době již vyšší standardy ohledně souhlasu s pořizováním záběrů, ovšem jejich dřívější bezohledné chování dnes převzali turisté. Focení a natáčení lidí na ulici, včetně jejich následného sdílení na sociální sítě, je běžné a málokdo se nad tím pozastaví. Když vyfotíte dítě sousedky a zveřejníte ho i s jeho bydlištěm na Facebooku, mnoho lidí se oprávněně zhrozí. Když to samé uděláte s (ještě zranitelnějším) dítětem z Keni, reakce budou nejspíš jiné.
Problém je však ještě hlubší. Záběry často zachycují extrémní podoby utrpení či chudoby, čímž vyvolávají falešný obrázek reality a prohlubují příkopy mezi nimi (lidmi ze zemí třetího světa) a námi („vyspělými“ národy). To platí jak pro některé záběry například neziskových organizací, které vidíme v reklamách v televizi, tak pro turistické záběry, které najdeme třeba na sociálních sítích. Běžní lidé z Evropy či USA cestující do Afriky často přijedou s představou, jak to tam má vypadat (což může být zformováno i reklamami v televizi), a na své sociální sítě hledají fragmenty reality, které této představě nějakým způsobem odpovídají – podobně jako Němci z příběhu v úvodu tohoto článku. To, že daná země má i dobře fungující oblasti se silnou střední třídou a dokonce moderní města, je potom záměrně opomíjeno, a v konzumentech sociálních sítí může vyvolat dojem, že většina lidí v dané zemi žije v extrémních podmínkách, které jsou nám těmito záběry vyobrazovány. V zemích globálního severu se přitom turisté chovají naopak: protože tyto země jsou marketované jako úspěšné a bohaté, tak turisté naopak opomíjejí chudinské čtvrti či lidi bez domova v ulicích, a vytvářejí další obsah zobrazující to nejkrásnější a nejlepší z dané země.
V některých lidech ze zemí globálního severu se tak snadno vytváří a utvrzuje pocit nadřazenosti, stejně jako dojem, že oni jsou ti, kteří musí zachránit ostatní – to může krátkodobě fungovat ke splnění nějakých cílů (naplnit cíle fundraisingu), ale dlouhodobě to vyvolává mezi skupinami lidí umělé napětí. Lidé totiž tímto kolektivně tvořeným marketingem dostávají role obětí anebo zachránců podle toho, z jaké země pocházejí, což může vést k nedůstojnému paternalismu a ponižování. A to ani nemluvíme o efektu sebenaplňujícího se proroctví, kdy záměrné zobrazování nějaké země jako chudší, než je, vede k menšímu zájmu investorů o tuto zemi, a činí tak její rozvoj těžší.
Poverty porn tento celý efekt spojuje je s voyeurismusmem, jakožto formou zábavy pramenící ze sledování chudých a zranitelných lidí. Pro jistotu však uvádím, že pojem nesouvisí se sexualitou. Příměr k pornografii má však odkazovat na jisté podobnosti: v obou případech se jedná o formu zábavy, která spočívá v pozorování ostatních ostatních lidí v situacích, ve kterých je běžně nevidíme.
Mohli bychom to shrnout tak, že poverty porn je forma zobrazování lidí v extrémních podmínkách za účelem vyvolání soucitu, který má vést k nějaké akci. Historicky tato akce měla směřovat k darování peněz, sloužit může ovšem i k jiným účelům – dnes například k získávání dosahů na sociálních sítích. Tato metoda je přitom postavena na skandalizování extrémní chudoby, vzhledem k čemuž je kontraproduktivní, protože zjednodušuje komplexní problémy a může vést k posilování nadřazených a podřazených rolí mezi lidmi na základě toho, odkud pocházejí. Někdy to je činěno s dobrým úmyslem a za dobrým účelem. Jenže konečný efekt nemusí tomuto účelu odpovídat.
To by byla teorie. Ale jak to přesně souvisí s exkurzemi do slumů?

Exkurze do slumů
Na úvod si řekněme, o čem hovoříme.
Exkurze do slumů je specifický typ aktivity, kdy jsou turisté nebo bohatší lidé prováděni chudinskými čtvrtěmi. Cílem je ukázat bídu, v jaké obyvatelé těchto míst bydlí, většinou za doprovodu průvodce a s výkladem. Jsou typické pro země třetího světa, jako je Indie, Brazílie, Filipíny a některé africké státy (Keňa, JAR). Ale objevit se mohou i v rozvinutých zemích, a to zejména těch s velkou mírou nerovností (USA).
Proč na ně lidé chodí
Jít na exkurzi do slumu není typická dovolenková aktivita. Lidé na tyto exkurze však často chodí s pocitem, že namísto spatření vyumělkovaných a populárních míst poznají skutečnou realitu daného místa a zažijí něco autentického. Berou to jako způsob, jak si zvýšit povědomí o této problematice a nezřídka věří, že tyto exkurze mohou lidem žijícím v těchto chudinských čtvrtích pomoci – někteří průvodci takto tyto exkurze také rámují (např. s tvrzením, že část ceny exkurze půjde na rozvoj dané čtvrti).
Vzhledem k tomu se tyto exkurze mohou zdát na první pohled jako dobrá věc. Jejich účastníci jsou ochotní věnovat část své dovolené vzdělávání se o složitých tématech a jejich cílem je dost možná i pomoc těm nejzranitelnějším z nás. V čem je tak problém?
Hlavní problém tkví v tom, že z výše uvedeného popisu úplně vypadli právě tito nejzranitelnější a co tohle všechno skutečně přináší jim.
Pochybná etika exkurzí do slumů
Ačkoliv se exkurze do slumů na první pohled nemusí zdát jako něco zvláštního nebo škodlivého, při bližším pohledu se jedná o skutečně podivnou věc. Mě osobně trochu připomínají exkurze do beduínských nebo masajských vesniček, kde se chodíte dívat na lidi a jejich život v přirozeném prostředí jako když jdete do zoo nebo na safari. Akorát oproti beduínským nebo masajským vesničkám jsou exkurze do slumů ještě problematičtější v tom, že beduíni a masajové se typicky sami rozhodnou vydělávat tímto způsobem peníze, zatímco chudí lidé ve slumech nemají moc na výběr a dost možná z toho nikdy žádnou výhodu či peníze mít nebudou.
Klíčové pro pochopení jádra tohoto problému je podle mě přestat se na tyto exkurze koukat optikou návštěvníků slumů, a začít se na ně dívat optikou jejich obyvatel. U návštěvníků si můžete vždycky říct, že nedělají nic špatného, pomůže jim to pochopit místní kontext, vzdělá je to, dá jim to dobrý pocit atd. Ale co tohle skutečně přináší lidem, kteří ve slumu bydlí? Ti se nedobrovolně i se svými životy ocitnou v hlavní roli reality show pro lidi, které neznají, a jsou vůči nim v tak podřadné pozici, že vyjádření nesouhlasu s něčím, co se jim nelíbí (např. focením jejich dětí) může vypadat jako nemožné.
Exkurze do slumů jsou proto kritizovány za to, že z chudoby lidí dělají zábavu pro bohatší lidi, zacházejí s místními lidmi jako s kulisami a narušují jejich soukromí. Kromě toho však podporují negativní stereotypy a nerovnosti mezi lidmi – podobně jako poverty porn.
Do jaké míry je konkrétní exkurze škodlivá, rozhoduje však hlavně její provedení. Dovedu si představit relativně etickou exkurzi do slumu, která bude organizována komunitně (přímo lidmi z daného slumu), výtěžek z této exkurze půjde úplně nebo z velké části právě této komunitě, a cílem exkurze bude pomoci návštěvníkům porozumět místním problémům. Exkurze při tom bude mít na prvním místě blaho místních obyvatel, a až na druhém vzdělávání či zábavu návštěvníků. A některé exkurze se tomuto ideálu pravděpodobně budou blížit. Ale jiné jsou organizovány s hlavním cílem vzbudit v lidech emoce prostřednictvím ukázky extrému: čisté poverty porn. Proč?
Kdo z exkurzí do slumů profituje?
Odpověď je bohužel nasnadě: exkurze do slumů jsou většinově byznys jako každý jiný. Servíruje lidem to, za co zaplatí. Nabídnout návštěvníkům pěknou dávku poverty porn v podobě ukazování těch nejchudších míst a nejzranitelnějších lidí v kombinaci s ujištěním, že zaplacením za exkurzi pomáhají toto utrpení ukončit, je funkční byznys model. Místní komunita však může z těchto exkurzí profitovat pouze okrajově, anebo vůbec. Nešťastné je, že turisté do těchto schémat moc nevidí a jenom velmi těžko zjistí, zda a do jaké míry jimi zaplacené peníze skutečně místním pomohou.
V případech, kdy jsou exkurze do slumů pořádány externími společnostmi a bez zapojení místní komunity, existuje velká šance, že tato komunita z exkurzí nijak zvlášť neprofituje. Exkurze nevytvářejí nová pracovní místa, nepřinášejí lidem peníze a jenom místní lidi objektivizují. Často se tak bude jednat o ukázkový příklad zneužívání chudoby pro peníze. A i pokud tato společnost bude dělat něco, aby místní komunitě pomohla – např. postaví zde nemocnici, bude komunitě posílat malé procento ze zisku anebo nakoupí učebnice dětem, stále může být její způsob provozu spíše na škodu než k užitku. Společnosti, které ignorují potřeby místních při organizování exkurzí k jejich domovům totiž mají tendenci ignorovat potřeby místních i když jim „pomáhají“ a celá „pomoc“ tak může existovat spíš pro efekt a nalákání dalších zákazníků na exkurze.

Co je tedy těch 5 důvodů, proč nechodím do slumů?
Myslím si však, že v praxi nejsou naše cestovatelské zážitky o nějakém teoretickém moralizování, ale o skutečném přesvědčení. Abstraktní floskule o ekonomických nerovnostech, neefektivních formách pomoci a pochybné zábavě jsou zajímavé, ale nemusí námi úplně rezonovat. Proto jsem vám níže sepsala seznam důvodů, proč konkrétně já na exkurzi ve slumu nikdy nebyla a ani to neplánuji.
1 | Nepotřebuji se přesvědčovat o chudobě na vlastní oči
Jako první bych chtěla zmínit, že osobně nějak nemám potřebu vidět chudobu na vlastní oči. Nepochybuji, že by mě to emocionálně zasáhlo a nějakým způsobem by mě to naučilo něco nového, ale rozhodně by to pro mě nebyl „oči-otevírající“ zážitek. O tom, jak se lidem v nejchudších částech světa žije, jsou k dohledání kvalitní dokumenty, knihy a články, vytvořené bez toho, aby nepřístojně narušovaly soukromí zranitelných lidí. Pokud se chcete informovat průběžně, můžete navíc sledovat sociální sítě neziskových organizací zaměřených na humanitární pomoc (například skvělou českou neziskovku Člověk v tísni, která vám informace přinese navíc v češtině) nebo mezinárodních organizací s obdobným zaměřením (UNICEF).
Myslím však, že asi málokdo z nás si neuvědomuje, jak těžké podmínky někteří lidé mají.
Ano, neznáme spoustu podrobností, ale je otázka, k čemu nám takové podrobnosti jsou, a zda nejsou jenom naší dychtivostí popoverty pornu. Jediný případ, kdy by mi organizované exkurze slumů přišly skutečně smysluplné, by byl ten, kdy by v nějakém rozumném procentu případů vedly lidi k tomu, aby začali pravidelně darovat na odstranění toho, co zrovna viděli. Jenže právě protože lidi málokdy na těchto exkurzích něco skutečně šokuje, tak se tohle bohužel děje zřídka. A tím se dostáváme k druhému bodu.
2 | Vím, že existují smysluplnější formy pomoci
Organizátoři exkurzí rádi zdůrazňují, že exkurze pomáhají lidem, na které se během nich chodíme koukat. U nějakých exkurzí to může být pravda, u jiných spíš ne, ale pojďme si to říct na rovinu: i kdyby celá pětistovka, kterou za exkurzi zaplatíme, šla přímo místním lidem, pomoc to není velká. Je to spíš příjemný bonus pro naše svědomí.
Lidé často věří tomu, že jakákoliv pomoc je lepší než žádná pomoc, ale historie ukázala opak. Dějiny humanitární pomoci jsou plné příkladů, kdy lidé darovali nehorázné sumy na dobře marketovaný humanitární produkt nebo projekt, který se však ukázal jako tragický omyl. Dobrým příkladem je produkt PlayPump – speciální pumpy na vodu, které byly spojené s kolotočem. Myšlenkou bylo, že voda bude pumpovaná během toho, co se děti budou točit na kolotoči, a dospělí tak už nebudou muset pumpovat vodu ručně.
Produkt získal obrovskou slávu, spoustu peněz od dárců a několik ocenění. To vše jenom proto, aby ho nikdo nevyužíval. Jakmile byly totiž stovky pump nainstalovány, zjistilo se, že děti si na kolotočích nehrají, protože je to moc fyzicky náročné (točení kolotočů bylo podstatně namáhavější, než u běžných kolotočů pro děti), a efektivita pumpování byla výrazně nižší, než u klasických pump. Výsledkem tedy bylo, že dospělí, kteří dříve vodu pumpovali klasickou efektivní pumpou, museli nyní poníženě točit kolotoč kolem dokola, a to s vynaložením většího času a většího množství energie na to, aby získali stejný objem vody, jako dříve.
Příklad PlayPump je silný, protože zcela jasně ukazuje, že neodborná pomoc může být nejenom neefektivní, ale přímo škodlivá.
Jestli mě příběhy jako tento něco naučily, tak asi tohle: místní mohou potřebovat úplně něco jiného, než si my myslíme, že potřebují. A protože já jako jednotlivec nemám moc šanci efektivně zjistit, co místní skutečně potřebují, jako nejefektivnější formu pomoci vnímám pravidelné dárcovství peněz neziskové organizaci, která má pracovníky v terénu a které důvěřuji. A to také dělám. Posílám pravidelně už od své první brigády několik stovek měsíčně již zmíněnému Člověku v tísni. A věřím, že to pomáhá mnohem víc, než utratit je jednorázově za exkurzi do slumu s nějakou náhodnou společností, o které jsem nikdy dříve neslyšela a už nikdy neuslyším.
Kouzelné na tomto kroku je, že je naprosto jednoduchý a můžete ho udělat kdykoliv. Nepotřebujete k tomu žádný intenzivní zážitek, žádné shlédnutí dojemného poverty porna. Prostě si vyberete sympatickou organizaci, klidně i problém, který vás zajímá, a rozmyslíte si, kolik můžete věnovat. Může to být i nízká částka, ale organizacím velmi pomáhá pravidelnost (např. každý měsíc). Lidé si někdy myslí, že aby skutečně pomáhali, musí dát výpověď a jít postavit sirotčinec do Afriky, ale ve skutečnosti může být mnohem efektivnější zůstat ve své práci a poslat peníze někomu, kdo to dokáže odborněji a účinněji než vy.
Pro lepší vhled do tohoto tématu doporučuji knihu Dobré úmysly nestačí: Jak smysluplně pomáhat díky efektivnímu altruismu od Williama MacAskilla.
3 | Necítím se v roli turisty ve slumu dobře
Ať už je exkurze organizovaná jakkoliv, nedovedu si představit, že bych se někdy v roli turisty ve slumu cítila dobře. Výše už jsem zmínila příměr k lidskému safari anebo lidské zoo – a to velmi jasně vystihuje moje pocity z celého aranžmá. Pro mě osobně mají všichni lidé stejnou hodnotu a stejná práva – například na důstojnost a soukromí. Neříkám to jako floskuli, ale jako něco, co skutečně hluboce cítím. Je mi proto stejně trapné fotit si lidi bez dovolení v centru v Prahy jako v Kibeře
💡 Kibera je největší slum ve východní Africe, nacházející se na předměstí keňské Nairobi.
Myslím si proto, že exkurze by musela být skutečně velmi specificky konstruovaná, abych se během ní necítila špatně. A to v mnoha ohledech. Když jsem si dělala rešerši k tomuto článku, našla jsem organizaci Kibera Tours, která exkurze do slumu Kibera poskytuje. Z jejích stránek se zdá, že tato společnost organizuje exkurze způsobem, který se zdá jako nejetičtější možný. Průvodci jsou místní z Kibery, fotografování mimo vymezená místa je zakázané, organizace navíc financuje vzdělávání dětí z Kibery. Jeeenže: na stránkách se zároveň píše, že skupinku turistů při exkurzi doprovázejí ozbrojení bodyguardi.
Tato poznámka mě vrátila zpátky na zem. Jakkoliv se společnost snaží minimalizovat přímé negativní dopady těchto exkurzí na místní, pořád vodí k jejich domovům turisty obstavené ozbrojenci. Tím staví turisty nutně nad místní, zdůrazňuje jejich ekonomickou moc a nadřazenost, zatímco místní implicitně označuje za potenciální kriminálníky. Některým lidem to nemusí připadat tak strašné, ale já se neustále vracím k představě tohoto obrazu, a jak bych se při tom cítila – ať už bych byla na jedné, anebo druhé straně barikády. A v obou situacích mi to přijde nedůstojné a nepříjemné.
Neříkám tím, že toto opatření je špatně. Věřím, že zmíněná organizace rozumí místním poměrům a rizikům a jejím cílem rozhodně není zdůrazňovat nerovnosti mezi návštěvníky a místními. Díky tomuto opatření navíc mohou zaměstnávat více lidí přímo z Kibery a dát jim tak práci. Ale ukazuje to na to, že tyto exkurze prostě ani při velké snaze nelze provozovat stoprocentně eticky.
4 | Nevěřím, že slumy jsou ta jediná „opravdová realita“
Lidé, kteří vyrazí na exkurze do slumů, nezřídka zmiňují jako motivaci snahu o poznání „reality“ dané země. Jak to tam „doopravdy“ vypadá. Například v Keni to tak staví do kontrastu s bílými plážemi v Diani a luxusními safari lodgi v Masai Mara, které jsou podle nich spíše pozlátkem pro turisty, ale zemi jako takovou neukazují v její hloubce. S tím se asi nedá nesouhlasit, ale s čím se naopak nesouhlasit dá, je myšlenka, že touto opravdovou realitou jsou slumy a jejich návštěvou budete naráz zemi komplexně chápat. Návštěva slumu s cílem poznat realitu je ve skutečnosti velmi chabým a povrchním pokusem, který nemůže než vyústit v hluboké nepochopení.
Realita se podle mě poznává úplně jinými způsoby.
Největší smysl mi dává něco si o zemi před návštěvou zjistit ze statistických zdrojů. Jak velká je střední třída, kolik procent lidí dané populace žije ve slumech a kolik naopak v standardních městských čtvrtích, jak jsou na tom obyvatelé vesnic. Tyto statistické údaje vám pomohou získat nadhled a pochopení pro to, co na místě vidíte. Zní to nudně, ale je to velmi efektivní způsob, jak se na návštěvu země připravit. Zkušenosti přímo z míst, které navštívíte, si potom můžete do tohoto širšího komplexu informací zasadit a získat funkční obrázek reality.
Na místě je potom podle mě nejlepší mluvit s místními. Nemusíte to komplikovat a oslovovat náhodné lidi na ulici. Využijte příležitostí, které máte. Taxikáři, průvodci, recepční – vždycky se můžete zeptat na jejich příběh, na to, co jim na jejich zemi vadí a co na ní naopak mají rádi. Tyhle příběhy jsou velmi zajímavé a v kombinaci s výše zmíněnými údaji vám poskládají obrázek, který dává smysl.
5 | Chci svůj čas strávit smyslupně
Pojďme si to říct: drtivá většina z nás má omezený čas, který může na cestách strávit. Já nejsem výjimkou. Jsem zaměstnaná, mám pět týdnů dovolené ročně. A na své cesty do zahraničí se proto vždy opravdu těším a vážím si jich. Když si své cesty plánuji, vidím většinou hromadu možností aktivit, které mohu v dané destinaci podniknout, a míst, které bych mohla navštívit. A protože všechny stejně nemůžu stihnout, tak si z nich velmi pečlivě vybírám.
Při takto pečlivém výběru si nedovedu představit zařazení exkurze do slumu do itineráře. A to hlavně kvůli důvodu, který jsem už načala v bodu č. 3: nejsem přesvědčená o tom, že existuje skutečně etická návštěva slumu. A proto asi neexistuje ani exkurze do slumu, na které bych se cítila dobře. A ten problém netkví v tom, že bych se vyhýbala autentickým zážitkům a poznávání každodenního života – naopak, já mám přesně tyto aktivity moc ráda. Ale exkurze do slumů z důvodů uvedených výše prostě nepovažuji za dobrého reprezentanta autentických zážitků. Vzhledem k jejich pochybné etice a potenciální škodlivosti mi přijde ve výsledku lepší strávit den třeba u moře.
Závěr
V závěrech mých článků ze série ANTI-BucketList často dávám tipy na to, jak daný problém zmírnit anebo jakou alternativu si vybrat. Zde to bude rychlé: pokud nechcete dělat ze zranitelných lidí atrakce, tak dělejte cokoliv jiného, než exkurzi do slumů. Běžte na pláž, jeďte na safari, dejte si dobrou večeři – cokoliv. Pokud chcete problémy lidí ve slumech aktivně řešit, největší šanci udělat reálný rozdíl máte, když budete pravidelně darovat peníze těm, kteří se na pomoc těmto lidem specializují – například neziskové organizace.
Zaujal vás článek? Sdílejte ho se svými přáteli a nezapomeňte si přečíst i další díly ANTI-BucketListu.
Pokud máte návrhy na doplnění článku, zpětnou vazbu, anebo jakýkoliv dotaz, neváhejte mi napsat na e-mail simca@denikcestovatelky.cz.
♡ Věděli jste, že nakoupením přes tyto odkazy podpoříte moji tvorbu, aniž by vás to stálo cokoliv navíc? Děkuji za vaši podporu!
- Viator pro zarezervování zážitků na cestách
- Decathlon pro sportovní vybavení nejen na cesty
- Booking pro rezervaci ubytování
- Sleva 50 % na cestovní pojištění Axa
Nechcete, aby vám příští článek unikl? Najdete mě na Facebooku a na Instagramu.