Proč se stěhuji do města, které nemám ráda | Aneb čeká mě život v Bruselu

Přišla chvíle, kterou jsem už pěknou řádku let nezažila: stěhování do zahraničí. Je to pro mě vždycky velké dobrodružství a bez ohledu na to, kolikrát jsem si tím už prošla, krok do neznáma. Zároveň mě to baví: vystoupení z komfortní zóny je náročné a první týdny bývají zpravidla dost noční můra, ale vždycky se to vyplatí. Vypadnu ze zajetých kolejí, díky čemuž si víc všímám světa kolem sebe. Všechno je jiné, nové, což mě nutí víc žít v přítomnosti. A nakonec mám vždycky pocit, že to za všechny obtíže stálo. Protože pokud v životě ztrácíte pocit, že doopravdy žijete, stěhování do zahraničí vás stoprocentně do života vtáhne zase zpátky.

V tomto článku s vámi chci zasdílet, proč se stěhuju, a proč zrovna do Bruselu. A taky, proč nemám Brusel ráda a jak se s tím hodlám poprat. Kromě toho se i dozvíte, co to znamená pro Deník cestovatelky. Půl roku v západní Evropě totiž přinese hromadu nových průvodců.

Tohle už jsem přece zažila

Jak jsem říkala, nestěhuji se do zahraničí poprvé. Dokonce se ani do Bruselu nestěhuji poprvé.

Brusel byl moje vůbec první minizkušenost se životem v zahraničí. Na začátku roku 2019, ve svých dvaceti letech, jsem strávila v Bruselu něco málo přes měsíc na stáži v Evropském parlamentu. Byla to relativně krátká doba (zlí jazykové by řekli delší dovolená), ale já to vnímám víc jako opravdové „žití“ z toho důvodu, že jsem zde normálně chodila do práce.

Ze své první návštěvy Bruselu si toho už tolik nepamatuji, protože to je relativně dávno. Vím, že jsem Brusel poobjevovala jenom velmi povrchně. O víkendech jsem vyrazila na menší výlety, a to postupně do Gentu, Oostende a Rotterdamu (Nizozemí). A taky vím, že od té doby Brusel vůbec nemám ráda. To město mi nepřišlo moc zajímavé ani pěkné, některé oblasti na mě působily vyloženě nebezpečně a nějak mi utkvělo v paměti to, že zde nepoužívají popelnice a pytle s odpadky se tak ve dny svozu odpadu válí přímo na ulici.

Moje další zkušenosti se životem v zahraničí byly výměnné studijní pobyty, které spočívaly v tom, že jsem ze své alma mater Univerzity Karlovy dočasně odjela studovat na univerzitu v zahraničí. První z nich přišel těsně po stáži v Evropském parlamentu: v druhé polovině roku 2019 jsem vyrazila na jednosemestrální studium do Brightonu v Anglii, na University of Sussex.

Jih Anglie je krásný a Brighton je moc příjemné město. Ale Anglie je drahá a Britové mi přišli vůči Slovanům velmi rasističtí a dost nepřátelští. První týdny jsem byla trochu nešťastná, ale postupně se mi povedlo najít pár kamarádek z Česka a začala jsem se v Anglii cítit fajn. I tady jsem vyrazila na nějaké výlety. Byla jsem v Oxfordu a několikrát v Londýně (dokonce jsem se podívala i do britského parlamentu). Jo a krásná promenáda u moře, kterou jsem měla hned za domem, mě motivovala k tomu, abych poprvé v životě začala pravidelně běhat.

Po Erasmu v Anglii přišel COVID a po COVIDu moje jednoznačně nejzajímavější cesta za životem do zahraničí: studium na Petrohradské státní univerzitě v Rusku. Rusko jsem si vybrala protože mě akademicky zajímalo téma lidských práv v Rusku a taky protože jsem strašně chtěla naučit se rusky. A upřímně, dost tomu pomohl i fakt, že Rusko bylo extrémně levné a já byla po pobytu v Anglii stále ještě dost finančně vyždímaná.

Do Ruska jsem odjela někdy po Vrběticích a vrátila jsem se poté, co napadlo Ukrajinu. První semestr jsem absolvovala na podzim 2021 a druhý potom v první polovině roku 2022, ale s tím, že od března jsem se už učila pouze online. Asi nikdy mě nepřestane fascinovat ten neuvěřitelný kontrast politické hostility, která v tomto období mezi Ruskem a Českem panovala (Česko bylo společně s USA tehdy jedinou nepřátelskou zemí Ruska), a přátelskosti a nápomocnosti běžných Rusů. Oproti Anglii jsem se zde cítila vítanější. Všichni, od spolužáků, přes číšníky v restauracích, až po učitele na univerzitě a paní na poště byli moc milí, oceňovali moje snahy učit se rusky a upřímně se mi snažili pomoci.

Kombinace přívětivějších lidí a přívětivých cen prakticky všeho způsobila, že jsem si Erasmus v Rusku od prvního dne opravdu moc užívala. Za svoje stipendium jsem si mohla dovolit prakticky úplně všechno, včetně jěždění taxíkem do školy. Petrohrad je navíc opravdu impozantní město a já si ho rychle zamilovala.

Malovat to na růžovo by ale byla velká chyba. V Rusku je obrovský problém s přebujelou a přitom nefungující byrokracií, na což jsem několikrát ošklivě narazila. A pak je tu tak věc s tím, že je to autoritářský režim, kde jsou lidská práva a demokracie pouhou líbivou fasádou, pod níž se schovávají opravdu ošklivé věci. Může se vám pak snadno stát, že se ocitnete v naprostém chaosu válečného konfliktu, protože se jeden člověk rozhodl, že by chtěl další kus nějakého území.

➡️ O mé zkušenosti s pobytem v zemi, která zničehonic započala válku, jsem napsala samostatný článek.

Poté, co jsem se vrátila z Ruska, jsem odstátnicovala a nastoupila do full-time práce. Od té doby jsem v zahraničí nikdy nežila. Až doteď.

Proč se stěhuju do Bruselu?

V tomto příběhu se vracíme opět na začátek, protože v roce 2025 odjíždím do Bruselu znova, a to kvůli pětiměsíční profesní stáži v Evropské unii. Tentokrát se jedná o Evropskou komisi. Budu se účastnit tzv. Blue Book stáže, která je určená profesionálům a absolventům vysokých škol.

Stáž beru jako možnost vyzkoušet si práci v Evropské unii, procvičit si a rozvinout se v cizích jazycích a přiučit se zase něco nového. A taky mě zajímá, jak práce v tak důležité a velké mezinárodní organizaci vypadá. Tady na Deníku budu spíš psát o životě v Belgii a mých výletech do okolních měst, ale pokud vás něco k Blue Booku zajímá, tak mi napište na simca@denikcestovatelky.cz, ráda vám odpovím.

Jak jsem výše naznačila, Brusel jsem nikdy nevnímala jako město, kde bych nějak zvlášť chtěla žít. Jedná se o jedno z nejméně bezpečných měst Evropy s poměrně vysokou kriminalitou (v porovnání s Českem). Brusel nemá nijak zvlášť pěkné historické centrum, a těch pár uliček, které se tomu blíží, bývá nacpáno turisty. Uprostřed toho všeho se nachází zlatá klec v podobě čtvrti plné moderních budov, kde sídlí mnohé mezinárodní organizace, zejména různé orgány Evropské unie.

Není to úplně můj šálek kávy, ale rozhodla jsem se přijet tam znovu s otevřenou myslí a zkusit na Bruselu najít to dobré. Ať už to budou muzea a různé kulturní akce, kavárničky s vaflemi a belgickou čokoládou, anebo třeba těch pár hezkých míst v historickém centru. A přinejhorším lze Brusel brát jako dobrou základnu pro objevování okolí. Přece jenom, nádherná belgická města jako jsou Brugy, Gent či Antverpy, jsou všechny do hodiny vlakem daleko. A do měst jako Amsterdam, Paříž nebo Londýn je to dvě hodiny vlakem.

Tak uvidíme, jak to půjde!

A co Deník?

V Bruselu budu zůstávat pět měsíců, a to od začátku října 2025 do konce února 2026. Během této doby mě sice nečekají žádné velké cesty do exotiky, ale to si vykompenzujeme hned poté: pokud mě sledujete na Instagramu, tak víte, že hned v březnu vyrážím na Nový Zéland!

Ale ani do té doby nebude Deník stagnovat! Už jsem výše naznačila, že z Bruselu se dá krásně objevovat západní Evropa – a věřte mi, hodlám toho využít. Díky tomu bude na Deníku brzy velice dobře pokrytá část západní Evropy, což vám může dodat inspiraci na váš (prodloužený) víkend.

Kromě toho bych s vámi chtěla sdílet zhruba měsíční blogy o mém životě v zahraničí. Nejedu sice žít někam přes půl zeměkoule, kde všechno funguje úplně jinak, ale věřím, že spousta věcí z běžného života může být i tak zajímavá a třeba i překvapivá.

💡 Můj život v Belgii můžete sledovat i na Instagramu.

S tím bych dnešní článek uzavřela. Na dobrodružství, které mě v Belgii čeká, se moc těším. Přece jenom, cizí země, neobvyklé zážitky a nové vjemy jsou něco, v čem se cítím jako doma.

Pokud vás cokoliv k životu v Belgii nebo Blue Book stáži zajímá, neváhejte mi napsat na simca@denikcestovatelky.cz.

Close
Close

Deník cestovatelky

Objevování světa odpovědně & s láskou k přírodě

Traveling—it leaves you speechless, then turns you into a storyteller.
Close