Naše low-cost safari v Keni | Díl druhý: Nakuru a Naivasha

Náš třetí den na safari začíná úplně stejně jako první dva: vstáváním v nekřesťanskou hodinu. Dáváme si poslední snídani v Miti Mingi Eco Campu a bez většího mrzení opouštíme nejhorší ze všech našich keňských ubytování, abychom se vydali vstříc novým dobrodružstvím. Cíl pro dnešní den je jediný: jezero Nakuru.

Nedávno jsem vám sepsala průvodce keňským safari, jehož cílem bylo pomoci vám vybrat to pravé safari právě pro vás. Jak ale vypadalo naše dobrodružství na safari a na co všechno se tím pádem můžete těšit také? Rozhodla jsem se pro vás sepsat sérii článků s našemi zkušenostmi a zážitky z expedice skrze keňské národní parky.

Protože zážitků ze safari mám spoustu, rozdělila jsem text do tří článků podle jednotlivých národních parků. První díl o proslulém národním parku Masai Mara si můžete přečíst zde. Třetí a poslední díl o našich zážitcích v Amboseli si potom můžete přečíst zde.

Dnes se podíváme na naše zážitky ze safari na dvou jezerech – Nakuru a Naivasha – mezi kterými jsme stihli taktéž Národní park Hell´s Gate.

Z Masai Mara k Nakuru

Hned po snídani se ubíráme s Peťem (mým snoubencem) k našemu autu, abychom stihli domluvený čas našeho srazu. Už zde čeká náš keňský průvodce Benson a náš spolucestující Argentičan. Chybí zde však čtyři čínští turisté, kteří už od zažátku safari chtějí všude vyrážet co nejdříve, ale pravidelně nestíhají srazy. Nakonec kvůli nim vyrážíme o čtvrt hodiny později.

Slyším Bensona, jak říká Argentičanovi, že dnes musel spát venku, protože Miti Mingi Eco Camp měl plno. Říkám si, že safari průvodci určitě nebudou mít snadný život. Benson nás celý týden doprovází, daleko od své rodiny, je nám k dispozici ve dne v noci a ještě ani nemá jistotu, že se bude mít kde vyspat.

K tomu navíc potřebuje docela širokou škálu dovedností, aby mohl průvodce dělat. Je potřeba, aby uměl dobře řídit i v náročném terénu, musí rozumět chování zvířat a vědět o nich toho co nejvíce, aby dokázal zodpovědět zvídavé dotazy cestovatelů. Kromě toho musí být i dobrý v socializaci, jak jsem si všimla. Ani ne tak kvůli vztahu s turisty, jako kvůli vztahu s dalšími průvodci, se kterými si pomáhají navzájem najít ty nejdramatičtější přírodní scény pro daný den, aby byli turisté spokojení.

Ptám se Chatu GPT, kolik si safari průvodci v Keni vydělávají. Prý 200-500 USD měsíčně. Ale může to být i méně. Dost záleží na tom, jaká dostane průvodce dýška.

Po cestě do Nakuru se zastavujeme v supermarketu, který je zjevně jedním z nejluxusnějších v okolí. Má svoji vlastní ochranku a vnitřek se od západních supermarketů liší pouze v tom, že zde namísto plastových sáčků na ovoce mají síťky, a to kvůli keňskému zákazu plastových tašek. Nakoupíme si nějaké věci na sváču a potom už bez zastávky míříme přes vysoké kopce, mlhu a déšť do keňského třetího největšího města, kterým Nakuru je.

Ubytování & přejezd na safari

Někdy po poledni přijíždíme do našeho nového ubytování. Kontrast s Miti Mingi Eco Campem nemůže být větší. Zatímco Miti Mingi si drží úctyhodné poslední místo v seznamu našich nejoblíbenějších ubytování v Keni, Buraha Zenoni se drží na děleném prvním místě. Při vstupu na recepci nás uvítá místní zaměstnankyně se skleničkou svěžího čerstvého džusu a navoněnými horkými ručníky.

Náš pokoj vypadá taky pěkně: klasický hotelový pokoj s moderním vybavením v západním stylu. Autenticita nic moc, ale zase máme teplou vodu a elektřinu celý den.

Zamíříme k bazénu, kde se podává náš oběd, opět formou bufetu. Výběr jídla je dost podobný jako v Miti Mingi Eco Campu: zelenina, brambory, maso, placky, ovoce. Po obědě máme chvilku volna, kterou využíváme k odpočinku a přípravě na hlavní dobrodružství dne: safari u jezera Nakuru.

Jezero Nakuru | Safari

Od hotelu to máme k jezeru Nakuru jenom pár minut cesty autem. U brány do národního parku se na chvíli zastavíme, aby mohl průvodce vyřídit naše vstupenky. Pokud jste četli první díl, tak asi víte, že tyhle zastávky před vjezdem do parků jsou s našimi čínskými spolucestujícími poměrně nebezpečnou záležitostí. Ani tentokrát nezklamali a vydali se vyfotit divoké prase bradavičnaté (alias pumbu), které kousek od vstupu pobíhalo.

I tentokrát to končí dobře, Číňani se vrací do auta bez škrábnutí a my můžeme konečně vyrazit skrze bránu do parku.

Otevírá se nám nádherný výhled na jezero a zeleň, která ho obklopuje. Zatímco v Masai Mara byla krajina žluto-hnědá, tady je jasně zelená. Je to krása. Poměrně daleko od jezera narážíme na první zvířátko dnešního safari: želvičku. Jakmile přijedeme blíže k jezeru, potkáváme obrovskou rodinu paviánů: může jich být asi okolo dvacítky. Chvíli se u nich zastavujeme a pozorujeme, jak si různě staří paviáni, včetně těch úplně nejmenších, mezi sebou hrají anebo jenom tak odpočívají.

Projíždíme dál a zastavujeme se u výhledu na jezero, které je nyní jenom pár metrů od nás. Vidíme spoustu narůžovělých bílých ptáků, kteří z dálky vypadají trochu jako plameňáci, ale ve skutečnosti jsou to pelikáni. Je jich fakt hromada. Plaví se po jezeře nebo odpočívají na jednom z mrtvých stromů, které trčí z kraje jezera. Původně byly tyto stromy živé, ale při rozšiřování jezera (způsobeném různými záplavami) skončily z části pod vodou a zemřely.

Pelikáni na jezeře Nakuru

V dálce také vidíme první vodní buvoly a malé vodní antilopy. Popojíždíme dál za dalšími vodními buvoly, kteří jsou tentokrát pouze malý kousek od nás, a za dalšími paviány a jinými druhy opic. Stále ještě jsme pořádně nedojeli k jezeru, nyní ho pouze objíždíme, ale už teď máme velké štěstí. Průvodce nám říká, že když bude štěstí pokračovat, měli bychom tu dnes vidět také dalšího reprezentanta Velké pětky: nosorožce.

Zrovna v tu chvíli vjíždíme na neuvěřitelné místo, které vypadá jako v pohádce: cestu, která odděluje části obrovského jezera od sebe a je z ní úchvatný výhled jak na jezero, tak na mnoho živočichů, kteří ho obývají. Vidíme spoustu druhů ptáků, z nichž většinu nejsem schopná pojmenovat, ale mimo jiné i obrovské množství pelikánů a nějaké plameňáky. Mezi nimi se mírumilovně prochází nebo polehávají vodní buvoli.

Na tomto místě chvíli popojíždíme a já si ho naprosto zamiluji. Ano, takhle nějak jsem si to celé představovala. Je to naprostá krása.

Bohužel, všechno hezké někdy končí a my tak popojeli zase dál, kousek pryč od jezera do lesíku, který prokládají travnaté plochy. Jako první zde zahlédneme žirafy. Spoustu žiraf. Krmí se listím ze stromů a procházejí se okolo. Jsou opravdu blízko nás, podle mě mnohem blíže, než se nám kdy podařilo v Masai Mara. Jakmile se na ně vynadíváme, Benson nás popováží ke skupince antilop.

Následně Benson přijímá hovor, během kterého otočí auto a začne řídit někam zpátky. Zabočí na cestu, na které jsme doposud nebyli, a pokračuje docela rychlým tempem dál a dál. Jakmile telefon položí, oznámí nám, že nedaleko jsou nosorožci.

Po pár minutách zběsilé jízdy je skutečně spatříme: celou rodinku bílých nosorožců. Bílí nosorožci nejsou, narozdíl od černých nosorožců, agresivní. Nejsou úplně nejblíž, ale díky dalekohledu si je můžeme i tak prohlédnout pěkně zblízka. Narozdíl od Masai Mara nejde v Nakuru sjíždět z projetých cest, Benson nás tak nemůže k nosorožcům zavézt blíže. Vlastně mi to tolik nevadí: alespoň zvířata mají svůj klid.

Od nosorožců se potom vracíme na naši původní trasu a narážíme na zraněnou lvici. Mě to v tu chvíli opravdu překvapuje, protože jsem nějak předpokládala, že tu lvi vůbec nejsou. Následně se nám podaří zahlédnout další žirafy a ještě jednoho bílého nosorožce – tentokrát je mnohem blíže, což nám dává šanci si ho prohlédnout ještě lépe. Nosorožec na svoji obrovskou váhu velice ladně probíhá sytě zelenou trávou a míří od nás pomalu pryč. Je to krása.

A zároveň také konec našeho safari. Vracíme se zpátky na hotel a po cestě už vidíme pouze nějaké pelikány a paviány. Pokud byste se chtěli podívat na video z našeho dne u jezera Nakuru, najdete ho zde.

V Buraze Zenoni si dojdeme na večeři a připravíme se na další brzké vstávání.

Hell´s Gate

Čtvrtý den našeho safari má být nabitý. Máme totiž stihnout hned dva národní parky a užít si v nich spoustu aktivit. Po snídani jenom o něco málo bohatší než v Miti Mingi se balíme a náš nejkrásnější hotel opouštíme, vstříc ubytování, které je průměrem mezi Miti Mingi a Burahou Zenoni. Než se na něj však vydáme, čeká nás návštěva Národního parku Hell´s Gate.

V tomto parku nežijí šelmy, pouze několik druhů všemožných býložravců. Zajímavý je něčím jiným, než bohatou nabídkou zvířat: krajina z tohoto parku inspirovala tvůrce Lvího krále a právě proto si v Hell´s Gate připadáte jako v pohádce. Ale, jak jsem říkala, lvi zde ve skutečnosti nežijí.

Čínské drama #3

Náš příjezd do Hell´s Gate započne jak jinak než čínským dramatem. V Hell´s Gate totiž existuje možnost, o které jsme všichni věděli dopředu: půjčit si kolo a jet celou cestu nebo její část právě na kole. Platili jsme za to malý příplatek (10 USD) a my s Peťem jsme na to od rána nachystaní. Zatímco náš argentinský spolucestující je překvapen, že se před tímto výletem ještě nepojedeme převléct na hotel a rychle si vytahuje svoje cyklistické oblečení z tašky, Číňani řeší větší problém: jedna z nich neumí jezdit na kole, ale přesto by chtěla na výlet na kole jet.

Po nějakém dohadování se Číňanka, která na kole jezdit neumí, rozhodne, že pojede autem. Čekáme tedy pouze na Argentinčana. Než se však Argentinčan stihne převléci, Číňanka změní názor a nakonec s Bensonem vymyslí, že by mohla jet na dvoukole s druhou Číňankou, která jezdit umí. Má to malý háček: dvoukolo tu není a musíme na něj počkat.

Čekáme na něj dobré půl hodiny. V mezičase jsem si stihla vybrat kolo, párkrát se na něm po okolí projet, namazat se dvakrát opalovacím krémem, narepelentovat se a asi tak třikrát se na Číňanky naštvat.

Když kolo konečně dorazí, čeká nás groteska v podobě dvou Číňanek snažící se na něm udržet. Nesledujeme ji radši moc dlouho a prostě se se svolením našeho nového průvodce přímo z Národního parku Hell´s Gate vydáváme jako první do parku. Benson s autem jede za námi – prý kdyby bylo potřeba, můžeme kdykoliv z kola slézt, nechat ho u cesty (průvodci je vyzvedávají) a sednout si na zbytek cesty do auta.

Asi vás nepřekvapí, že Číňanka, která na kole jezdit neumí, tuto možnost poměrně rychle využívá. A když říkám poměrně rychle, tak tím myslím po méně než půl kilometru. Jo a cesta vedla po rovince, lehce z kopce. Problém však je, že druhá Číňanka chce pokračovat, jenom má teď to dvoukolo. Náš nový průvodce jí dává svoje a sedá na dvoukolo sám. Tím se celý problém vyřeší. Opravdu obdivuji trpělivost místních průvodců.

Projížďka skrze Hell´s Gate

Po cestě se nejdříve zastavujeme u jedné z mnoha unikátně tvarovaných skal, které nás obklopují. Průvodce nám vysvětluje, že je tam skvělá ozvěna a vyzývá nás, ať si to zkusíme. Trochu se vrátíme do svých dětských let a křičíme na stěnu, která nám křik oplácí.

Následně se vydáváme dál do hlubin národního parku a začínáme spatřovat různá zvířata. Přes cestu nám přebíhají zebry, kterých je všude okolo spousta. Je to krásný zážitek. Dále narážíme na žirafy, antilopy a paviány. Každou chvíli se zastavujeme na fotku a užít si výhled. Oproti dosavadním zážitkům je tento dosti jedinečný, protože nás od zvířat nedělí bariéra v podobě auta. Jsme s nimi na jedné půdě. Je to nádhera.

Canyoning v Hell´s Gate

Po pár kilometrech nenáročné jízdy přijíždíme k takovému miniměstečku, kde se nachází parkoviště a toalety. Necháváme zde kola a za doprovodu našeho nového průvodce se vydáváme na krátkovu procházku. To ještě nevíme, že nás čeká v podstatě plnohodnotný canyoning.

Po krátké procházce po úzké a strmé cestičce se dostáváme do kaňonu, kterým nelze pokračovat pouze pomocí dvou končetin. Průvodce nám ukazuje, kde se máme chytnout a kam máme skočit, abychom se dostali na dno kaňonu a ideálně se u toho vyhnuli potoku, který jím protéká. Vypadá to poměrně komplikovaně, ale nakonec to zvládám bez větších obtíží a podobně je na tom i zbytek skupiny.

Napůl procházíme a napůl lezeme kaňonem dál. Mě osobně to baví: je to neočekávané dobrodružství, které si užívám o to více, že v kaňonu je příjemný chlad. Nakonec dorazíme na místo, které má být tou hlavní inspirací Lvího krále. Opravdu to zde krajinu ze Lvího krále připomíná. Průvodce nám oznamuje, že se tu Lví král i natáčel. To mě na chvíli trochu zmate, ale potom si uvědomím, že kromě animované pohádky byl natočen i Lví král jakožto film, takže průvodce asi může mít pravdu.

Z kaňonu se ostrým tempem vracíme zpátky na kopec, kde máme možnost buď znovu nasednout na kola, anebo se svézt zpátky autem. Cesta zpět bude mírně do kopce, což přesvědčí všechny Číňany, že mají jet autem. Já, Peťo a Argentinačan však sdílíme filozofii, že jsme za poslední tři dny seděli v autě dost a hrdě se vydáváme ve vedru šlapat do kopce.

Po cestě zpátky ještě narazíme opět na zebry a žirafy, někdy se i zastavíme. Jednou nám přes cestu přeběhne pavián. Je to vskutku nádherná projížďka. Takovou jen tak nezažijete. Video z Hell´s Gate si můžete prohlédnout zde.

Směr Naivasha

Jakmile vrátíme u vchodu do parku kola, sedáme do auta a necháváme se odvézt na náš další hotel. Tentokrát se jedná o maličkaté pokoje, do kterých se vchází přímo ze dvorku. Jsou stále poměrně pěkné, ale oproti našemu poslednímu hotelu je to menší down-grade. Jdeme se naobědvat a setkáváme se s poměrně přísnou politikou jídla: dostáváme maličkaté příděly něčeho, co vypadá ještě méně vábně než jídlo doposud. Zejména Peťovi to moc nestačí, ale když si jde přidat, dostane opravdu pouze minipříděl navíc.

Po obědě vyrážíme na naše druhé velké dobrodružství dne: jezero Naivasha. Docela se na něj těším, čeká nás tam totiž projížďka po jezeře.

Jezero Naivasha

Benson nás tam odváží a na místě nám řekne, že kromě projížďky lodí můžeme ještě absolvovat procházku po Crescent Islandu. Jenom musíme zaplatit navíc 33 USD za vstup. Do toho se mi zrovna dvakrát nechce, protože na to, že jsem o tom ostrově nikdy neslyšela, je to docela dost peněz. Moje váhání ještě podporuje Benson, který říká, že tam nic moc není. Ale ostatní neváhají a na ostrov jít chtějí, což nás nakonec přesvědčí, že bychom tomu také měli dát šanci.

Nasedáme do malé lodičky jenom pro naši sedmičlennou skupinu a bohužel to vychází tak, že s Peťou sedíme úplně vzadu. Bohužel říkám, protože za námi sedí už jenom průvodce – nejedná se o Bensona, ale o jednoho z průvodců po jezeře Naivasha. Je to však nepříjemný dědek. Nemluví dost nahlas, aby ho slyšeli všichni, takže všechno komunikuje jenom se mnou a Peťou a chce, abychom to my komunikovali ostatním.

Průvodce se ptá, zda všichni pojedeme na ostrov. Když se dozví, že ano, řekne nám, že nám jezero ukáže až po prohlídce ostrova. Přesto nás však bere alespoň na jedno místo, odkud vidíme na hrochy. Hroši jsou u břehu, přičemž my se plavíme jenom pár metrů od nich, což mi rozhodně moc dobře nedělá. Hroši jsou opravdu nebezpečná zvířata a představa, že by se najednou mohli vynořit vedle naší lodi, je děsivá. Nicméně, z Masai Mara vím, že hroši neplavou, pouze chodí po dně. Věřím, že právě v tom tkví trik: my jsme v moc velké hloubce na to, aby na nás hroši mohli. Doufám!

Po pár minutách pozorování hrochů nás průvodce bez újmy veze na Crescent Island. Číňani nepřekvapivě vystoupí a utečou, zatímco my jsme vydáni napospas komunikaci s průvodcem. Tomu je těžko rozumět a někdy si nejsem jistá, zda vůbec mluví anglicky. Průvodce chce vědět, jak dlouho nám procházka po ostrově bude trvat. Co my víme? A potom chce, abychom si uložili jeho číslo a zavolali mu, až dorazíme na určité místo.

Své číslo nám diktuje, ale nejde mu rozumět. Peťo mu dává mobil do ruky, ať tam to číslo sám nakliká, což průvodce poměrně nepříjemně odmítá. Nakonec nás osvobozuje nějaký mladší průvodce, který komunikaci s naším dědkem vyřídí, nakliká nám jeho číslo a jemu dá Peťovo keňské číslo. Díky bohu.

Crescent Island

Crescent Island

Míříme k malé budce, kde platíme vstupné prostřednictvím M-Pesy. Paní nám ukazuje poměrně jednoduchou mapu ostrova, včetně místa, kde by nás měl vyzvednout průvodce. Říká, že můžeme jít buď s rangery, anebo sami. Vímě poměrně jistě, že chceme jít sami, hlavně protože jediní rangeři jsou už zabráni Číňany. A od těch bychom opravdu uvítali chvilku odpočinku.

Obcházíme rangery a vydáváme se vstříc nádherné přírodě Crescent Islandu. A když říkám nádherné, tak to myslím vážně. Crescent Island má spoustu zeleně, je z něj nádherný výhled na jezero Naivasha a hory, které ho obklopují a je zde i spousta květin a stromů, které dohromady tvoří magickou atmosféru.

Brzy po vyjití na trasu narazíme na žirafy. Tak nějak se nám děje, že jsou nám rangeři s Číňany v patách a dokonce nás doběhne i Argentičan a ptá se, jestli může jít radši s námi než s nimi. No, co se dá dělat. Rangeři nás vyzvou, že můžeme k žirafám klidně blíž, až na 5 metrů. Jsou na lidi zvyklé.

Žirafy tu jsou tři: samice, samec a jedno malé mláďátko. Dokupy tvoří opravdu roztomilou a neuvěřitelně fotogenickou rodinku. Moje nadšení stoupá na maximum, protože to je prostě nádhera! Celý ostrov i tuhle žirafí rodinku máme jenom sami pro sebe.

Jakmile se od nás žirafy o něco vzdálí, pokračujeme dál a procházíme se mezi pakoňi, zebrami, vodními antilopami a dalšími druhy antilop, pštrosy a opicemi. Mám pocit, že se na tu nádheru ani nedokážu vynadívat a mám neustále tendence fotit vše, co vidím, abych na to nikdy nezapomněla. Mrzí mě, že na ostrově máme tak málo času, protože si nedovedu představit krásnější místo, kde bych mohla být. Pokud jsem v Hell´s Gate měla pocit výjimečného zážitku protože jsem už neměla žádnou bariéru mezi mnou a zvířaty, tak Crescent Island je Premium verze tohoto zážitku.

Pomalu se blížíme k místu, kde nás má vyzvednout náš průvodce s lodí. Rangeři nás tam zkušeně nasměrují. Zde je další ranger a nabízí kolemjdoucím možnost nakrmit místní pštrosy nějakými velkými lusky. Když vidím, jak rychle pštrosi lusky klovou, říkám si, že to je dobrý recept, jak přijít o prsty. Peťo se na to taky moc netváří, ale nakonec to zkusí. Jeho prsty tento zážitek přežily, ale Peťo nevypadá situací zrovna ohromený a nabídku rangera na druhé pokoušení osudu odmítá.

Scházíme se na jednom místě se všemi našimi spolucestujícími a rangerem, který je provázel. Číňanky kupodivu cestu přežily.

Peťovi začne zvonit mobil – volá náš nepříjemný průvodce. Peťo mu nerozumí. Zapne ho nahlas, abychom se mohli snažit oba, ale zdá se, že průvodce najednou nemluví vůbec anglicky. Ukončíme to tak, že mu řekneme, že budeme na místě srazu do deseti minut. Náš ranger nám však říká, že průvodce na místě ještě není, tak že máme čekat. Následně ranger někomu volá a poté nám vysvětluje, že dědkova loď se rozbila, takže posílá jiného průvodce.

Moc doufám, že to bude někdo příjemnější.

Jezero Naivasha

Tentokrát se na nás usmálo štěstíčko a přijel pro nás příjemný mladý kluk. Bere nás na několik míst, kde můžeme vidět hrochy a u toho nám vypráví o místní přírodě, lidech a životě. Vysvětluje, že většina lidí se tu živí rybařením.

Naivasha

V jednu chvíli nás zaveze na místo, odkud se dají hrošíci krásně pozorovat. Několik z nich je i na břehu, a to včetně maličkatého miminka! To nás s Peťem zaujalo úplně nejvíc – je velké asi jako středně velký pes, pěkně baculaté a totálně roztomilé. Veškeré pokusy průvodce ukazovat nám další a další hrochy v okolí ztroskotají, protože na mimihrošíka prostě nic nemá.

Při sledování hrochů k nám doplavou dost blízko i dva pelikáni. Pozdraví a potom zase plavou dál. Jezero Naivasha tedy taky rozhodně není zklamáním.

Pokračování | Low-cost safari v Keni

Během našeho low-cost safari jsme navštívili ještě poslední keňský národní park. O tom si můžete přečíst v tomto článku, který je posledním dílem této třídílné série o našem low-cost safari v Keni.

♡ Věděli jste, že nakoupením přes tyto odkazy podpoříte moji tvorbu, aniž by vás to stálo cokoliv navíc? Děkuji za vaši podporu!

Pokud nechcete, aby vám další článek unikl, sledujte Deník cestovatelky na Instagramu nebo na Facebooku.

Nezapomeňte si přečíst Velkého průvodce keňským safari, kde naleznete tipy pro výběr toho správného safari právě pro vás.

Close
Close

Deník cestovatelky

Objevování světa odpovědně & s láskou k přírodě

Traveling—it leaves you speechless, then turns you into a storyteller.
Close