24. únor 2022 je jeden z těch dnů, kdy spousta lidí i roky poté přesně ví, kde byli a co dělali když se dozvěděli tu strašnou zprávu. Já na svůj 24. únor 2022 nezapomenu nikdy.
Zpráva o tom, že Rusko otevřeně napadlo Ukrajinu v nové fázi do té doby poměrně zamrznuté války, mě totiž zastihla hned po probuzení brzy ráno ve své posteli… v ruském Petrohradu. V místě, které už několik měsíců bylo a ještě několik měsíců mělo být mým domovem. Jak probíhaly moje dny po začátku ruské otevřené agrese na Ukrajině? Co se dělo v Rusku a jak celou věc vnímali moji ruští kamarádi? A co jsem v Rusku vlastně dělala? Všechno jsem vám sepsala do tohoto článku.
Disclaimer a prosba
V Rusku jsem studovala ne kvůli sympatiím s tamním režimem, ale naopak: kvůli naději na jeho změnu. Na své alma mater Právnické fakultě Univerzity Karlovy jsem zkoumala stav lidských práv v Rusku a na Erasmus jsem byla vyslaná studovat toto téma z první ruky. O Rusku jsem přečetla spoustu knížek a psala jsem o něm i diplomku. Jedná se podle mě o zajímavou zemi, ale její režim je jeden z nejhorších, s jakým jsem se kdy setkala. Po třech letech vedení otevřené agrese vůči Ukrajině jsem už prakticky zapomněla na všechny hezké věci, které jsem v Rusku zažila a na všechno, co jsem na něm z dob svého pobytu měla ráda.
Zvěrstva, která provádí ruská armáda na Ukrajině, jsou opravdu strašná. O nic lepšího zacházení se nedočká ani řada Rusů, kteří si např. dovolili s těmito zvěrstvy nahlas nesouhlasit. Nic, co níže píši, nemá vyjadřovat sympatie k současnému režimu v Rusku.
Tento příběh je ve skutečnosti oslavou hrdinství běžných lidí, kteří se ve válce bez svého přičinění ocitli a zvládají v ní existovat. Je to příběh o obyčejné holce, která se při žití svého obyčejného života ocitla v kole strašných událostí, nad nimiž neměla žádnou kontrolu. Stálo ji to jenom zkažený Erasmus a měla vždycky možnost z války utéct – přece jenom, byla v Rusku jenom na návštěvě. Ale je mnoho a mnoho lidí, které to stojí výrazně víc a utéct nemohou.
Nechci svoje zážitky srovnávat se zážitky těch, kteří žili v místech, kudy dnes vede válečná fronta. To nejde. Ale válka není něco, co se odehrává na nějakém ostře vymezeném území a mimo něj neexistuje. Válka totiž působí mnohem více špatného, než kolik vidíme ve zprávách.
Pokud chcete pomoci Ukrajině ve stále probíhající válce, můžete tak učinit například darováním peněz Člověku v tísni (humanitární pomoc) nebo Dárkům pro Putina (pomoc s obranou). Dnes je to možná ještě důležitější než kdy dřív.

Válka před válkou
Válka na Ukrajině nezačala v roce 2022, ale v roce 2014. Tenkrát Rusko obsadilo Krym a přivlastnilo si ho. Rusové ukrajinský poloostrov spojili s vlastním územím, ukrajinské vlajky na soudech, úřadech a dalších oficiálních budovách nahradili ruskými a překreslili svoje mapy.
Když jsem se rozhodovala, zda vyjet na Erasmus do Ruska, o Krymu se už příliš nemluvilo. Sem tam se objevila nějaká zpráva o válčení v Donbasu a Luhansku – dalších ukrajinských územích, na které si Kreml dělal zálusk. Nic co by si získalo velkou pozornost světové veřejnosti.
Moje rozhodnutí jet do Ruska na Erasmus tak nebylo ovlivněno věcmi, jako je bezpečnost nebo politická situace. Spíše hrály roli věci jako potenciál pro moje studium (ve škole jsme museli vysvětlit, proč si konkrétní zemi a univerzitu volíme) a moje finanční možnosti (dva roky po Erasmu v Anglii jsem se z něj stále finančně nevzpamatovala, proto jsem hledala spíše levné země). Rusko mi přišlo jako dobrá země na zažití dobrodružství a s dobrým potenciálem pro moje akademické zaměření.
Poté, co jsem se přihlásila a byla vybraná, začaly komplikace: už nevím kolikátá vlna koronaviru a hlavně Vrbětice. V dubnu 2021, méně než půl roku před mým plánovaným odjezdem do Ruska, vystoupili na tiskovce Babiš s Hamáčkem a oznámili, že výbuchy muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014 byly způsobeny ruskou rozvědkou GRU. V reakci na to Rusko vytvořilo seznam nepřátelských zemí, které byly přesně dvě: Česko a USA. Vztahy mezi Českem a Ruskem ochladly na bod mrazu.
Navzdory tomu všemu jsem v říjnu 2021 do Ruska vyjela. Školu jsem měla vesměs online a kvůli nízké kvalitě výuky na právnické fakultě jsem svoji energii investovala vesměs do učení se ruštiny. Zbytek času jsem věnovala navazování nových přátelství s místními i zahraničními studenty a objevování Petrohradu. Petrohrad mě uchvátil zejména tím, že se rozkládá na desítkách ostrůvků, skrze které teče řeka Něva, ale i nádhernými muzei, prvotřídními divadly a opulentními budovami.
Všechno napovídalo tomu, že to bude moc fajn Erasmus.






Týden před válkou
V únoru 2022 jsem se přestěhovala ze svého původního bytu, kde jsem trávila první semestr, na koleje. Původně jsem odmítala na ruských kolejích bydlet, protože jsem o nich měla jenom ty nejhorší představy, ale během mého prvního semestru v Rusku jsem zjistila, že zahraniční studenti získávají ty nejlepší pokoje.
A věřte mi, že to byla pravda. Já jsem dostala pokoj v prostorném bytě, který se skládal z celkem tří pokojů, chodby, koupelny, záchoda a kuchyně. Všechno nově zrekonstruované a nádherné. A za méně než 1500 Kč na měsíc.
Pokoj jsem sdílela s norskou spolubydlící Tiril, a po většinu našeho pobytu jsme měly pro sebe i celý byt. Tiril studovala ruštinu a byla opravdu skvělá. Na spoustu věcí jsme měly podobné názory a dokázaly jsme od sebe navzájem získávat zajímavé informace o Rusku, ruské společnosti a politice, protože jsme obě o Rusku hodně četly. Tiril měla navíc i dost ruských kamarádů.
Ačkoliv se na ruských hranicích nestále shlukovalo větší a větší vojsko, zatím nebyl důvod k panice. To však změnilo 21. února, kdy Putin v televizi oznámil, že uznává vznik Luhanské republiky a Doněcké republiky. To totiž znamenalo, že se nejspíš bude opakovat scénář Krym: republiky se nejdřív osamostatní od Ukrajiny formou pochybných referend a následně si stejně pochybně odhasují připojení k Rusku. Byla to děsivá předzvěst toho, co má přijít a spousta lidí to věděla.
Tiril za mnou přišla s informací, že je dobré vybrat si dost hotovosti. Prý jí její ruský kamarád řekl, že by ruské banky mohly být odstřihnuty z mezinárodních platebních systémů, což by znefunkčnilo naše platební karty. Já to celé pořád brala jako přípravu na hypotetickou apokalypsu, která nejspíš nepřijde. Přesto jsem si zkontrolovala, kolik hotovosti vlastně mám.
23. února jsme s kamarády z USA, Rakouska a Slovenska zamířili večer do baru. U vstupu do něj stála ochranka jako u téměř každé budovy v Petrohradu, včetně stanic metra. Jedná se o důsledek války v Čečensku, která se v Rusku dodnes připomene nějakým teroristickým útokem Čečenců.
Bodyguard nás kontroloval. Museli jsme ukázat pasy, kapsy a zavazadla. Můj kamarád z USA – Drew – šel na kontrolu těsně přede mnou. Bodyguard mu kouká do pasu a rusky pronáší vtipy o tom, že USA jsou nepřátelský stát. Když mu podávám svůj pas, navazuju na to vtipem o tom, že Česko taky. Kouká na mě dost nechápavě. Ne že bych svojí ruštině nějak zvlášť věřila, ale tuším, že to je spíš důsledkem toho, že obyčejní Rusové vůbec netuší, že Česko je oficiálně jejich nepřítel. Některé novinky se tu holt šíří pomalu. A jiné rychle.



24. únor 2022
Šla jsem spát pozdě, ale budila jsem se stejně okolo sedmé, protože Tiril měla mít online hodinu a já nechtěla spát na pozadí její zapnuté kamery. Když jsem vylézala z postele, Tiril už byla plně informovaná. „Ruská armáda napadla Ukrajinu!“
Můžu vám říct, že to jsou slova, která opravdu takto po ránu v Petrohradu nechcete slyšet. Ale na druhou stranu vás spolehlivě vzbudí.
Okamžitě jsem si zapnula zprávy a četla jsem všechno, co šlo. Potom jsem napsala Aničce, další Erasmačce z Česka, jestli o tom už ví a jestli má dostatek hotovosti. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Potom jsem psala domů.
Ten den jsem měla hodinu ruštiny. Když jsem zapnula kameru a pozdravila našeho mladého a celkově liberálního ruského učitele, oznámil nám, že o aktuálních událostech mluvit nebudeme. Budeme se učit rusky. Pochopitelná reakce – bojí se.
Nebyl jediný. Večer se dozvídám o dvou polských studentkách, které se ještě ten den sbalily a odjely. Přála bych si mít stejnou rozhodnost jako ony. Já jsem pryč nechtěla. Na Erasmu se mi líbilo, měla jsem v Petrohradu momentálně spoustu dobrých kamarádů a v situaci se mi nedařilo dobře orientovat. Nechtěla jsem udělat nějaké ukvapené rozhodnutí.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Přála jsem si, aby mi to někdo řekl. Upínala jsem se na Karlovku a taky na české ministerstvo zahraničí. Vždyť přesně kvůli těmto situacím jsem se registrovala v DROZDu… Snad se brzy ozvou.



Dny ve válce
25. únor byl pátek. Hned ráno mi napsal můj kamarád Jevgenij s dotazem, jestli bych se nechtěla vidět.
Šli jsme se projít. Ptám se ho, co bude dělat.
Jevgenij má štěstí. Jeho rodiče jsou docela bohatí, díky čemuž studoval magistra v Nizozemí a ve Finsku a následně začal pracovat jako konzultant pro finskou firmu. Dělal pro ni na dálku z Petrohradu, ale měl dveře otevřené se kdykoliv zvednout a odjet pracovat do Helsinek. Teď podle něj nastal čas to udělat. Žít tu nechce.
Ač se v duchu ruské patriarchátní tradice snaží tvářit jako drsňák, tak během našeho povídání se mu víckrát zlomí hlas. Jasně že ho to vzalo. Když se loučíme, upozorňuje mě, ať nechodím na Něvský prospekt (hlavní bulvár v Petrohradu), že se tam v jednom kuse protestuje. Hlavně večer.
Z jeho Instagramu však večer vidím, že sám tam šel. Píšu mu a ptám se ho proč tam chodí, když mi říkal, že to je nebezpečné. „Protože to je náš boj. My se s tím musíme vypořádat. Ne vy.“



Ani během pátku pořád nedostávám žádné informace ani z ministerstva zahraničí ani z Karlovky. Masaryčka, na které studuje Anička, se na druhou stranu poměrně předvádí – Anička dostává spoustu informací, včetně toho, o kolik má spadnout rubl a že by měla jet domů.
Začínám z toho být nervózní a spojím se alespoň se svým kamarádem, který dělá u nás na fakultě akademického senátora. Ptá se mě, jestli mám nějaké info, co dělat. Když říkám, že ne, tak sám píše proděkance pro zahraniční záležitosti. Ale proděkanka po něm vzkáže, že si nemyslí, že by mi něco hrozilo, ale že to tedy proberou na zasedání vedení fakulty. Za tři dny. Super.
Začínám však tak jako tak tušit, že můj čas v Rusku se chýlí ke konci. Mezi Erasmáky je dost velká skupina lidí, kteří tvrdí, že odjíždět nebudou. Shodou okolností se každou hodinou tato skupina zmenšuje.
V sobotu ze skupiny odpadávám i já.
Asi nebyl přesný moment, kdy toto rozhodnutí padlo. Ale v sobotu jsem v sobě objevila nesnesitelné napětí, které ve mně od čtvrtka rostlo – obrovský stres z neustálého sledování zpráv, přemýšlení co dělat, obav co všechno může ještě nastat, zjišťování, kde jsou demonstrace, toho, že mi opravdu přestává fungovat platební karta a že se zavřel český konzulát v Petrohradu, a protože Putin prý může kdykoliv vyhlásit stanné právo a zavřít hranice.
Zrovna v sobotu zakázala Evropská unie vstup do svého vzdušného prostoru ruským letadlům, což jí Rusko šmahem vrátilo. Do Evropy se od této chvíle dalo dostat leda s šílenými lety např. přes Dubaj. Hledám tak další alternativy. Z Petrohradu jezdí vlak do Finska, ale kvůli koronaviru jej mohou využívat jenom ruští a finští občané. Zbývá tak poslední cesta – autobusem z Petrohradu do Helsinek. Je na několik dnů vyprodaný, ale seženu místo na středu, což je za čtyři dny.
Kéž by se do té doby něco změnilo. Ale podvědomě tak nějak vím, že asi neexistuje nic, co by mě mohlo motivovat zůstat. Do toho všeho na mě totiž dopadá morální aspekt celé situace. Chci fakt být v zemi, která je schopná provést něco takového? Platit daně ruské vládě ze všeho, co tu zaplatím, aby z nich potom kupovala zbraně? V této době ještě nebyly známé události jako například brutální masakr civilistů v Buči. Ale tak nějak to celé viselo ve vzduchu.
V neděli večer, když už vše vypadalo jasně a jednoduše a já měla hotový plán, však začali panikařit aktéři, u kterých jsem do té doby marně čekala na vyjádření. Začalo to SMS ze systému DROZD českého ministerstva zahraničí. Výzva k opuštění Ruska. Protože pobyt v něm by mohl být nebezpečný. Výzva na jednu větu trvala ministerstvu zahraničí celé čtyři dny, ale potom přišla s náležitou naléhavostí: Rusko totiž máme opustit okamžitě.
V pondělí ráno mi potom volala proděkanka. Na schůzi vedení fakulty začali pravděpodobně všichni panikařit, že mě v Rusku tak dlouho nechali. Prosila mě, ať odjedu co nejdřív. Že mají strach. Naléhala, ať nečekám do středy, ať si ideálně teď hned vezmu taxíka a odjedu kamkoliv pryč. Že mi všechno zaplatí.
Můj stres pod tímto tlakem dost rostl. Koukala jsem, zda se náhodou neuvolnilo místo v autobuse na zítřejší (úterní) ráno a náhodou jsem jedno našla. Koupila jsem ho. Podle proděkanky to bylo pořád pozdě, ale já si nedovedla představit, že bych dokázala odjet rychleji.
Pondělní odpoledne jsem strávila s administrativou. Jela jsem na svoji výměnnou fakultu – shodou okolností školu, kde studoval i temný vládce Putin. A kromě něj i Lenin. Právě kolem jejich portrétů jsem procházela k zahraničnímu oddělení.
Oznámila jsem Taťáně, své referentce, že jedu domů. Už když jsem otevřela dveře, tak věděla, proč jsem tam. Během našeho rozhovoru mě objala a taky jí ukáplo pár slz. Říkala, že nechce válku. Později jsem ji však našla na seznamu lidí, kteří napsali otevřený dopis Putinovi, že ho plně podporují. Nechce válku, ale přijít o práci nechce pravděpodobně víc.
Večer jsem potom šla na večeři do gruzínské restaurace s Davidem a Jánosem, kteří také studovali na Právnické fakultě Petrohradské univerzity. Restaurace byla kousek od Něvského prospektu, nicméně věděla jsem, že když vystoupím správným východem z metra, samotný Něvský prospekt úplně minu, stejně jako demonstrace, před kterými mě varoval Jevgenij.
Navzdory mé veškeré snaze jsem v souladu se zákony schválnosti vylezla z metra přímo do té demonstrace. Petrohradské metro je směsí jednosměrných uliček a jezdících schodů, které vám nikdy nedovolí vrátit se zpět. Proto, jakmile jsem uviděla asi sedm policistů s obušky stojící u dveří metra a demonstraci za nimi, neměla jsem moc na výběr.
Zhluboka jsem se nadechla a vytáhla jsem z kapsy respirátor. Udělala jsem to z jednoduchého důvodu. Tirilin známý nás ujišťoval, že obyčejní policisté nemají zájem zatýkat cizince. Je s tím moc práce. Musí volat na konzulát, sehnat tlumočníka a tak dále. No a jestli existuje způsob, jak v Rusku poznáte cizince, je to tak, že nosí respirátor. Místní lidé nosí maximálně látkové roušky. Třeba mě tak tentokrát respirátor uchrání před něčím mnohem horším než je koronavirus.
S poctivě nasazeným respirátorem procházím sebevědomě mezi policisty přímo do demonstrace. Jdu po jejím okraji svižně ke své gruzínské restauraci. Moc se nerozhlížím, ale i přesto vidím velkou policejní dodávku, do které policisté vodí demonstranty. Moc mi to na klidu nepřidá. Navzdory nepříjemnosti celé situace se mi postupně ulevuje, protože se z ní pomalu dostávám pryč.
Na samotném kraji demonstrace mě doběhne Saša, moje ruská kamarádka z Moskvy. Je tu na protestu. Povídá mi, že má na Ukrajině příbuzné a že od nich už několik dní neslyšela. U toho se rozpláče. Nevím, jak na to reagovat. Objemu ji a nabídnu jí, ať se k nám přidá na večeři. Souhlasí. Vypadá, že jí to pomůže.

Odjezd z Ruska
Po večeři se vracím na kolej. Do půlnoci zbývá zhruba hodina a do mého odjezdu nezbývá o moc déle. Jdu za paní na vrátnici a říkám jí, že se za pár hodin budu vystěhovávat. Vyčte mi, že jsem to měla říct dřív. Říkám jí, že jsem to dřív nevěděla.
Poté se teprve začínám balit. Jdu spát opravdu pozdě a ráno vstávám okolo čtvrté hodiny. Nasedám do Uberu a mířím na autobusové nádraží. Platební karta už mi nefunguje vůbec, tak platím řidiči v hotovosti.
Poté, co absolvuji bezpečnostní kontrolu na nádraží, vystojím si frontu na autobus a konečně do něj nasednu, startuje řidič motor a rozjíždí se. Koukám přes řeku na stále ještě potěmnělý Petrohrad osvícený mnoha a mnoha světýlky a dopadne na mě nostalgie. Tak nějak tuším, že tu jsem naposledy v životě.
Udržím se vzhůru do doby, než z Petrohradu úplně vyjedeme a potom usínám.
O několik hodin později dorazíme na hranice uprostřed nekonečné sněhem zaváté pustiny. Jsme tu jediní, Řidič nám říká, že si musíme vzít všechny své věci, včetně kufrů, na kontrolu. V autobuse nesmí nic zůstat. Beru svůj obrovský kufr a batoh a potom čekám v mrazivém počasí venku. Nejdřív mají jít totiž na kontrolu Ukrajinci.
Po nějakém čase dostaneme pokyn, že máme jít do kontrolní budovy i my ostatní. Kontrolní budova je hnusná sovětská stanice, která je definicí deprese. Šedé stěny, páchnoucí toalety, přísní policisté a štěkající psi. Dostáváme v ruštině nějaké pokyny, ale já je vůbec neslyším. Asi i proto dělám osudovou chybu a v okamžiku, kdy na mě dojde řada, moc brzy vlezu do prvního z bezpečnostních rámů. Ten začne houkat. Paní, která u něj stojí, jenom zakroutí očima a přisným ruským hlasem mi říká, že mi říkala, že mám počkat před rámem. Houkání však přivolá dva další policisty se štěkajícími psy, kterým musí paní vysvětlovat, že nepáchám atentát, ale jsem jenom neschopná a nevím, jak se chovat.
Páni policisté si mě přesto potom při kontrole hlídají. Zavazadla dávám na scanovací zařízení jako na letišti. Jakmile moje zavazadlo projede scanem, jeden z policistů říká, že můj kufr budeme muset otevřít. Nějaká jeho kolegyně po mně chce pas. Dávám jí ho. Paní si ho krátce prohlédne a potom začne všem okolo říkat slovo „Čéchija!“ v oznámení, že jsem Češka. Moc nevím, co to pro mě znamená.
Vypadá to však, že stejně jako do onoho klubu v Petrohradu, ani sem nepronikla rok stará informace, že Česko je ve skutečnosti nepřátelský stát. Moje státní příslušnost mi očividně pomáhá – podle policisty, který mi chtěl otevřít kufr, se spletli a ve skutečnosti chtějí otevřít kufr kluka za mnou. Můj kufr mi sundává na zem, ať se s ním nemusím tahat. A kufr klučiny za mnou otevírají a nějak se v něm hrabou. Potom ho ještě odvedou na výslech, stejně jako naše spolucestující Ukrajince. Cítím se fakt blbě, protože to schytal očividně celý jenom kvůli mně. Jenže já sama vůbec netuším, co se mi děje a proč.
Na závěr nás čeká kontrola pasů. Zdravím, podávám pas. Paní na mě kouká super nepřátelsky a za celou dobu mi doslova neřekne ani slovo, komunikuje jenom skrze gesta. Na žádné jiné pasové kontrole jsem něco takového nezažila. Otisknutím razítka do pasu se stvrdí můj osud: vízum mi právě vypršelo. Teď už se do Ruska jen tak nedostanu.
Po asi hodině a půl nasedáme zpátky do autobusu a míříme skrze sněhové závěje a pustou krajinu na finskou hranici. Zde si máme opět vystoupit a jít na kontrolu. Finové nejsou o moc milejší než Rusové a když mě uvítá finský policista opět se psem a otázkou, proč jsem neletěla letadlem, hodím po něm asi dost nepříjmený pohled, protože hned dodává další otázku, totiž jestli mi let zrušili.
Hlavní je, že už jsem v Evropské unii. Doma.



Závěr
Pro nás, cestovatele, není žádná válka příliš daleko. Mě zasáhla ve městě, které je letadlem z Prahy vzdáleno asi dvě a půl hodiny. Můj dosavadní život se v tu chvíli změnil. Nesnažila jsem se tuto věc v článku nijak zdůraznit, protože mi to nepřijde vhodné, ale já jsem v Petrohradu byla opravdu spokojená. Potkala jsem tam spoustu lidí s otevřenou myslí a zajímavými osudy, za málo peněz jsem si mohla dovolit spoustu aktivit a bavilo mě věnovat většinu svého produktivního času učení se nového jazyka. A Petrohrad mi přišel jako nádherné město.
Na všechny tyto věci si dnes už spíše jenom tak vzpomínám. Už si nepamatuji ten pocit štěstí, který jsem v Rusku měla, jenom si pamatuji, že tu byl. A dodnes si pamatuju, že rychlé opouštění Ruska jsem vnímala jako velkou ránu, která v té době zpřetrhala mnoho z toho, co jsem měla ráda, včetně spousty mých přátelství.
S postupem času mi však přijde čím dál tím nevhodnější říkat, že se mi Erasmus v Rusku líbil. A bojím se mluvit o tom, že jsem na sobě negativně pociťovala dopady války, protože… nikdo mi neumřel. Všichni mí blízcí mají všechny končetiny a mám bezpečný domov daleko od války. Moje starosti nejsou srovnatelné s tím, o co přicházejí v této válce jiní lidé.
Přesto, tohle všechno je realita. Můj Erasmus byl zkažený, spoustu svých dobrých kamarádů jsem od té doby neviděla a musela jsem si ze dne na den přeorganizovat život na následující měsíce. A takových realit je na světě spousta. Jak jsem psala výše: válka totiž přináší mnohem více zlého, než je na první pohled zřejmé.
Sláva Ukrajině.
Pro další příběhy z cest sledujte Deník na Instagramu nebo na Facebooku.